Domeček. Všichni ho máme rádi. Malý, skromný, plný slov v cizích jazycích, s občasným výskytem krákorajících dospívajících v učebně hudební výchovy. Avšak vyzařuje z něj taková podivná atmosféra, že? Proč vlastně existuje? Máme velikou a impozantní budovu, a vedle ní dřepí malý a skromný domeček. Skoro nepatřičný. Proč tam vůbec stojí? A zde nastupují pamětníci, aby objasnili, jak se tam ocitl. Vrátíme se proto do mých primánských let.

Malý Dalibor úspěšně složil zkoušky, motivací mu bylo spousta důvodů. Kupříkladu opustit dosavadní základní školu, avšak také to veliké a slavné jméno. Wichterlovo gymnázium. Rodina se radovala z mého úspěchu (a já samozřejmě také). Poslední prázdninový týden se mě  babička optala: “A kde máš vlastně třídu?” Já (ač nejistě) odpověděl, že na domečku. Babičce se na tváři objevil až skoro potměšilý úsměv, jako kdyby věděla něco, co já, běžný smrtelník netuším. A také věděla.

Zapadlý do babiččina křesla nasáklého cigaretovým dýmem jsem poslouchal vyprávění o tom, jak v rámci přiblížení se dělnické třídě babiččin ročník SVVŠ získával mimo maturitu i výuční list v oboru zedník.  Uznale jsem pokyvoval hlavou, jak tvrdě studentstvo pracovalo. Ovšem jen do té doby, než mi bylo prozrazeno, co vše bylo do základů domečku, v té době budoucího skleníku, studenty naházeno, a které technologické postupy byly porušeny. Po vyslechnutí těchto vzpomínek jsem se po zbytek návštěvy u babičky, jejíž ročník mimochodem jako první výuční list nezískal, hrůzou ani nehnul.

Přišel první školní den. Nikdy nezapomenu na své rozechvění a obavy, když jsem stoupal po těch čtyřech schůdcích, když jsem se opatrně posadil na židli v útrobách budovy, jež je opletena tajemstvími,  o nichž běžný smrtelník netuší. Následující dva roky jsem se uvnitř třásl strachem každou minutu strávenou na domečku a děkoval za každé vypuštění ven. Mírně mě uklidnilo, když jsem se dozvěděl, že pro rekonstrukci škola musela mít posudek statika. Když nám byla v kvartě přesunuta kmenová třída do hlavní budovy, ulevilo se mi. Přeci jen už v té budově nestrávím tolik času.

Avšak stále se musíme na domeček vracet, a prosedět tam dlouhé hodiny. Méně, ale stále, chovám k našemu domečku určitý respekt a nedůvěru. A pokud se kantoři z pravé části domečku (nahlížíme ze strany budovy) nyní smějí, nebudete dlouho. Legenda praví, že někde pod Vámi leží větší počet (v rámci experimentu) zaživa zazděných myší…