Všechno se to odehrálo tak rychle. Obě ampulky jsem naplnil a rozletěl se směrem k odstředivce. Ano, rozletěl. Byl jsem totiž na palubě ISS. Kromě oprav solárních panelů byl toho dne na programu dne i takový banální úkon jako odběr krve. Přibližoval jsem se stále blíž a blíž k centrifuze, přičemž jsem míjel svého prozatím jediného společníka, Rusa Anatolije Lajtova. Vyslanec Roskosmu vypadal sice jen jako malý človíček s hustým, tmavě černým knírem a neupravenými vlasy, ve skutečnosti byl tento nejmenší lidský pasažér v historii astronautiky předním světovým astrobiologem. Jeho výška mu ale způsobovala problémy celý život. „No, aspoň když byl teď ve vesmíru už nějaký ten pátek, tak trochu povyrostl,“ utahoval si z něj můj předchůdce, Boris Misanov, když se chystal vrátit zpět na Zem po tříměsíční misi. Já, když jsem viděl pohrdavý pohled, který Anatolij vrhal na Borise, jsem se rozhodl zůstat neutrální a jeho výšku vůbec nijak nekomentovat. Už to, že jsem měl být s ruským kosmonautem sám pár týdnů, mi stačilo. Světlo, jak jsem mu začal říkat kvůli jeho příjmení, měl však jiné plány. Jak se ukázalo, když nikdo nenarážel na jeho trpasličí vzrůst, šikanoval všechny okolo kvůli sebemenším nepřesnostem. A vzhledem k tomu, že nikdo jiný kromě mě nablízku nebyl, schytával jsem plnou dávku jeho nevrlosti. Ale teď zpět k příběhu.

Zkumavky s krví jsem opatrně protřepal a vložil do důlků rychle se točícího stroje. Poté jsem vše ještě jednou zkontroloval a uzavřel poklop. Uzavřel, to je trochu silné slovo. Jakmile jsem totiž sáhl po čudlíku, který spouštěl potřebnou sekvenci, ozvalo se jen hlasité tříštění skla a kolem mě se rázem vznášely střípky a maličké rudé krůpěje čerstvé i relativně staré krve. Pohlédl jsem na své paže, ze kterých se mi ozývala palčivá bolest. Byly pokryté spoustou miniaturních červených polokoulí a… Nic. První věc, kterou jsem po prodělaném šoku spatřil, byla Světlova škodolibá tvář. Očividně udělal všechno pro to, aby měl pořád někoho na vybíjení svých frustrací.

Všechny rány pořádně vyčistil a připravil i několik drenáží na odvod přebytečné tekutiny z těch hlubších. Já jsem celou dobu jen trpělivě přihlížel a čekal na to, kdy zase uslyším ty jeho kecy, které do mě hustil, kdykoliv mohl. Teď byl ale překvapivě potichu. Hned, co se ujistil, že není vážněji zraněn, odešel, nebo spíš odskočil směrem ke komunikačnímu panelu, aby projednal další postup se Zemí. Já jsem mezitím přemítal, co se stalo. Z mého rozjímání mě však vytrhl silný ruský přízvuk:

„Říkali, že máš odpočívat do té doby, než se ti to pořádně všechno zahojí. Maximálně můžeš dělat jen nějaké jednoduché pokusy. Nejdříve za tři týdny přiletí Sojuz, doveze zásoby, posádku, a tebe vezme s sebou zpět. Ehm, řídit bude moje bývalá spolužačka, Jelena Rjukovová.“

Poté pokračoval v nekonečném chvástání. Dozvěděl jsem se proti své vůli, odkud zná ženu, pro kterou je připojení modulů jednoduché jako parkování auta do garáže. Po pár dnech nečinného pozorování rostlinek a měřících přístrojů jsem se rozhodl, že nečinného poletování kolem už bylo dost. Můj incident ostatně připomínalo už jen pár malých strupů na pravé ruce.

„Tak tebe už botanika nebaví, co?“ sykl Světlo.
„Můžeš důkladně projít celou stanici a hledat nějaké ty střípky, kterých jsem si nevšiml, nebo oprav to udělátko, které jsi pokazil,“ dal mi velkoryse na výběr.

Pak mě nechal na pokoji a šel si za svým. Když kolem mě prolétal, zavadil o moji pochroumanou ruku, která mi ihned připomněla incident s ampulkami.

„Kreténe, dávej pozor, co děláš!“ vykřikl jsem na něj.
„To říká ten pravej,“ odsekl a pokračoval ve své cestě.

Bylo ode mě naivní si myslet, že by poslechl. Něco si pro sebe zamumlal, zasmál se a zmizel. Já jsem se vydal opačným směrem.

Světlo odvedl dobrou práci, žádné úlomky skla jsem prakticky nenašel. Večer jsem strávil videohovorem se svou ženou. Chtěla mě asi rozveselit, a tak si oblékla saténové negližé, což mé situaci spíše přitížilo. Můj spolucestující měl totiž oči všude. Milosrdně počkal, až dovolám. V tu chvíli, co jsme skončili s hovorem, už měl hubu plnou úchylných poznámek. Když se však začal navážet do mé manželky, už jsem to nedokázal vydržet. Vzdálil jsem se od něj do poměrně malého modulu, který nebyl monitorován kamerami. On mě přirozeně následoval, protože to byl otravný kus vola. Využil jsem jeho krátké nepozornosti a chytil ho pod krkem. Chvíli kolem sebe dezorientovaně mával, ale jakmile pochopil situaci, ušklíbl se a ironicky zaječel:

„Nezabíjej mě, prosím!“

Nevěděl jsem, co na to odpovědět. A on mě ani nenechal. Vší silou se odrazil od mé hrudi. Rozlétli jsme se od sebe, já směrem ven z místnosti a on hlouběji do ní. Připadalo mi to, jako kdyby se čas zpomalil. Viděl jsem, jak se marně snaží něčeho uchopit, aby zmenšil následky svého případného nárazu, to ale marně. V plné rychlosti si napíchl hrdlo na jeden z nezajištěných šroubováků, co se vznášely kolem. Vzduch se začal rychle plnit rezavými kuličkami různých velikostí.

„Cos to udělal?“ zakřičel na mě, na víc se poté již nezmohl.

A ani já ne. Protržení krkavice ve vesmíru znamená prakticky jistou smrt. Zkusit jsem to musel. Provizorně jsem ho zašil a pak jsem mu co nejpevněji uvázal kolem krku obvaz. Teď mě ale čekala ta technicky náročnější část, masáž srdce. Neměl jsem čas na to, abych nás oba zajistil pomocí spacích vaků, a tak jsem improvizoval. Přiložil jsem Světla ke zdi, na tu protější jsem se uchytil nohama a napnutýma rukama jsem mu stlačoval hrudník. Vypadalo to, jako kdybych dělal stojku na jeho prsou. Má akrobacie však nakonec skončila bezvýznamně. V tom chaosu jsem ani nepostřehl, že švy už dávno povolily. Celým korábem zněly hlasy pracovníků vesmírných agentur z celého světa a všechny na mě řvali. Chvíli jsem se jen vznášel nad tím malým bezvládným tělem a snažil jsem se uklidnit. Zvuky z reproduktorů také utichly.

Po několika sekundách se ale ozval šéf NASA: „Co se tam do prdele stalo?“

Následovalo pár dní v poměrně nezvykle tichém režimu. Veřejnost dlouho nic nevěděla. Na sociálních sítích se sem tam objevila zpráva o smrti Lajtova, avšak většinou byla označena jako hoax. To se rozhodl změnit nějaký dobrák, který hackl Evropskou vesmírnou agenturu a zveřejnil na Twitteru několikaminutový záznam celého incidentu. Z něj však nebylo zřejmé, že celá událost byla jen nešťastná nehoda a že Světlo žadonil o milost jen ironicky. Po celém internetu se jako lavina šířil slogan: Jonathan Queen, šarlatán a asasín. Aby toho ještě nebylo málo, před chvílí se mi doneslo, že se před mým domem uskutečnila demonstrace, jejíž účastníci zasáhli moji ženu kameny do hlavy. Už se jí prý nedalo pomoct. Jsem rozrušený, chvěju se celý jako želé a nevím, co mám dělat. Na Zem se už vrátit nemůžu…