Obálka sborníku Já, Napoleon Bonaparte

Poz. red.: 200leté výročí smrti Napoleona Bonaparta neuniklo pozornosti studentů Wigymu. S nadsázkou se dá říci, že to byla právě distanční výuka, která studentům a milovníkům historie umožnila uzavřít se do badatelen a prozkoumat komplexně život korsického rodáka. Byli to žáci letošní 8. A, kteří se pod vedením nejmenovaného dějepisáře nadchli pro osobnost Napoleona a prozkoumali ji ze všech stran. Ve sborníku, který korunoval jejich snažení, se dočtete o mnoha událostech napoleonské éry. Všechny konferenční příspěvky jsou osobitě pojaty ich-formou. Napoleon v nich znovu ožívá a vystupuje nejen jako geniální stratég, manažer a neodolatelný milenec, ale i jako osobnost nesmírně egocentrická a narcistická. Celý sborník si můžete prolistovat . My přinášíme studii o jedné zapomenuté bitvě. Bitvě, která se nedostala do školních učebnic. Nicméně je stejně zajímavá jako Napoleonův triumf u Slavkova 1805. Slyšeli jste někdy jméno jistého pána Kempelena? Že ne? Tak se začtěte do studie Marka Tyla a Adély Wolfové.

Už jsem vám tady vyprávěl o mnoha svých úspěších na polích bitevních i na scéně politické. Víte tedy, že jsem neprohrál, často jsem byl v nevýhodě proti přesile a stále neporažen! Ale pokud vám to stále nestačí, svou nespornou genialitu vám klidně dokáži i jinak. Cože, čemu se to směješ? Že jsem prý prohrál? Viděl‘s už někdy gilotinu zblízka? Si myslím… A co máte všichni s tím Ruskem? Vždyť jsem vám jasně vysvětlil, že podle pravidel jsem vyhrál. Moskva byla moje, ale to ten zbabělec car se odmítl poklonit, tak jsem to vzal jako kontumační výhru a takticky jsem se stáhnul zpět do Francie oslavovat své velkolepé vítězství. A jestli někdo z vás řekne Lipsko, vystavím jeho hlavu vedle Robespierra! Tak, když jsme si toto malé nedorozumění již vyříkali, vrátím se zpět k tomu, o čem jsem vám chtěl vyprávět.

Ach ano, chtěl jsem vám opět dokázat svou genialitu. Je pravda, že radši velím regimentům z masa a kostí, když se ovšem vyskytne příležitost poměřit své síly ve hře králů s vhodným protivníkem, neodmítnu. Jako ve většině věcí jsem v šachu vynikal. I přes svou zálibu v této skvělé hře jsem se bohužel nemohl měřit s úplnou světovou špičkou. Bylo to hlavně proto, že jsem neměl dostatek času plně se věnovat cvičení, holt ostatní koníčky jako vypalování ruských vesnic a rozpouštění Svaté říše římské nějakou tu chvilku zaberou. I přes svou zaneprázdněnost jsem si čas od času našel nějakou tu pauzu na partičku. Dokonce se pár z nich dochovalo i do vaší doby, tam z nich dělají šachoví jůtůbeři různé analýzy (pro šachové nadšence jsem jednu z nich našel). Většina z nich je ovšem v jazyce těch ostrovních krys, takže nevím, co o mé strategii soudí.

Jedna z těch dochovaných partií je i hra, o které vám teď budu vyprávět. I když jsme si už vysvětlili, že na bitevním poli jsem neporažen, bohužel se vám musím přiznat, že na poli šachovém to již neplatí. Možná se vám zdá šílené, že jsem prohrál, ale jako každý správný a vyspělý charakter přeci umím uznat porážku. Ona partie se odehrála roku 1809. Musel jsem dokonce jet až do Schönbrunnu, do sídla těch prolhaných Habsburků. Ale zrovna jsem zvítězil v bitvě u Wagramu – bitvě, která definitivně rozhodla mé vítězství ve francouzko-rakouské válce, takže to do Vídně bylo jako by dělem dostřelil (doslova). Celkově jsem ty Rakušáky moc nemusel, poslední kapkou bylo, když mi ten Franta 1. nastrčil svou dceru. Člověk by řekl, že se tím usmíříme a konečně pochopí mou nadřazenost, ale ti incesťáci v saténu mi pořád házeli klacky pod nohy. No, ale o tomhle jsem se bavit nechtěl. Tak pokročíme, představím vám svého protivníka, se kterým jsem v Schönbrunnu svedl onu partii. Možná se vám bude zdát, že to beru trochu moc ze široka, ale je to potřeba, aby vám to všechno dávalo smysl (a taky to potřebuji trochu natáhnout, slíbil jsem tomu Měrkovi, že tu s vámi budu hodinu, myslíte si, že jsem automat na historky nebo co?). Tohle jsem si našel na té vaší Wiki.

Roku 1734 se v Preßburgu (vy tomu prý říkáte Bratislava) narodil Wolfgang von Kempelen. Dobře, to je možná trochu moc ze široka, prostě to byl maďarský vynálezce, který obdivoval Marii Terezii (více se k jejich vztahu vyjadřovat nebudu). Stal se pravidelným hostem na císařském dvoře a při jedné své návštěvě zhlédl i ilusionistické představení Francoise Pelletiera. Císařovna byla tímto představením ohromena. Kempelen se proto rozhodl vytvořit stroj, kterým by taky Marii Terezii zaujal. V roce 1769 vytvořil „Turka“. Byl to takový praděda té vaší Dýp Blů, neboli šlo o stroj, který hrál šachy. A proč se jmenoval Turek? Asi proto, že nikdo nechápal, jak ta věc fungovala, jí dal Kempelen orientální jméno a vzhled, aby působila tajemně. Reálně by o pár set let dříve házeli jeho popel do Rýna. Ale časy se mění, a tak v mé osvícenecké době to bylo vítané rozptýlení od každodenní rutiny a všelijakých problémů. Proto byl Turek velmi populární, za zhruba třicet let objel téměř celou Evropu, hrál s mnoha protivníky, šlechtici i poddanými. Dokonce se utkal i s nejlepším šachistou mé doby – Francoisem-André Philidorem, ten sice zvítězil, ale řekl, že to byl nejúnavnější duel, který kdy hrál. O mnoho let později, konkrétně roku 1809, jsem i já zkusil své štěstí.

V Schönbrunnu se okolo nás udělal hlouček lidí, kteří nedočkavě vyhlíželi výsledek bitvy mezi strojem a geniálním stratégem, neboli mnou. Sehrál jsem dvě partie, ale bohužel jsem se kvůli pozornosti okolí a netradičnímu soupeři nemohl dostatečně soustředit a v obou hrách zvítězil Turek. Na rozdíl od cara hrál můj orientální oponent spravedlivě a podle pravidel, a tak jsem svou porážku uznal. Pobaven dobrou hrou jsem svému protivníkovi poděkoval a pogratuloval k vítězství. To je můj příběh hry s Turkem. Nikdy jsem nepochopil, jak ta věc vlastně fungovala. Sám sice nejsem kdovíjaký vynálezce, ale neznám žádný způsob, jak by ta věc mohla přemýšlet. Víte co, dejte mi ještě tu Wiki. Cože? Dřevěná skříň, ve které byl schován šachista? To mění situaci! Já byl přesvědčen, že hraji se strojem. Jestliže to však byl šachista, jde o porušení pravidel. To znamená, že Turkova výhra neplatí. Takže jsem stále neporažený stratég!
Hehe!