Kaprálův mlýn, zdroj. kapraluvmlyn.cz

Jako každá správná školní akce, i tato započala na svinovském nádraží. V brzkých ranních hodinách se vybraní studenti Wichterlova gymnázia shromažďovali v hale. Nečekala je ovšem škola, nýbrž ekologická exkurze až do předalekého Brna (respektive Ochozu u Brna).

Bohužel, jak tomu již bývá, cestování vlakem v české krajině s sebou přináší různá úskalí a nás velmi nešťastně zasáhla výluka. V Hulíně jsme tedy přestupovali na náhradní autobusovou dopravu. Právě zde nastává první kámen úrazu – autobusy jsou (koho by to taky napadlo) menší než vlak a naše skupinka best of the best se nebyla schopna v plném počtu vecpat do jednoho autobusu. Paní profesorky Lubojacká a Štěpánová se tedy obětovaly a spolu s několika dalšími altruistickými studenty nasedly do jiného autobusu. Zde se naše cesty rozdělily. Co se dělo na palubě onoho vedlejšího autobusu, víme pouze z povídaček – zájemci se musí doptat sami.

Každopádně naše početnější skupinka vedená paní profesorkou Kňurovou úspěšně dorazila na brněnské hlavní nádraží. Zde jsme měli na vlastní kůži možnost zažít davovou psychózu. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsme si totiž masově zaměnili „Židenice“ za „Židlochovice“ a tak vycházíme směr Židlochovice… ovšem duševně přítomná a léty prověřená profesorka Kňurová nás v poslední vteřině zastavila a úspěšně odnavigovala na správné nástupiště. Zbytek cesty již nepředstavoval žádné úskalí, tak tedy alespoň předpokládám, neboť jsme se do Ochozu dopravili v plném počtu.

Objevování lomu, archiv T. Hojgra

Na samotném Kaprálově mlýně nás přivítal Michal, místní náčelník ekologů. Představil nám hrubý plán a vyslal nás na okružní vědeckou cestu. Rozdělili jsme se do čtyř skupinek a každá se vydala na vlastní cestu za doprovodu povolaného dospělého. Byli jsme tedy vysláni do dravé divočiny poblíž Brna, což žádný Ostravák nechce zažít. Avšak jak se říká, kdo se bojí, nesmí do lesa. A je možné, anebo taky ne, že se jedna skupinka lehce ztratila. Zkrátka, modří se lesa opravdu nebáli.

Po návratu z okružní cesty jsme byli zcela šokováni večeří. V porovnání s naší školní jídelnou by nejspíše obdržela i Michelinskou hvězdu. Dodnes někteří z nás nebyli plně schopni zpracovat takové chuťové vjemy.

Dalšího dne jsme projížděli skrz Moravský kras a soustředili se na geologická specifika kraje. Vysvětlili jsme si například, proč se nenachází žádné město uvnitř Krasu (důvodem není existence CHKO, nýbrž nedostatek vody), jaký je rozdíl mezi netopýrem a vrápencem (tvar siluety) a čím je ovlivněna místní fauna a flora.

Teprve až ve středu šlo skutečně do tuhého. Seznámili jsme se metodikou vědecké práce a následně si rozdělili vědecké projekty. Jedna skupinka se zaměřila vodní průtok, druhá zase na bezobratlé živočichy. Obě skupinky ovšem měřily chemické vlastnosti vody, přičemž oběma skupinkám vyšly rozdílné údaje. Věděli jste například, že v uzavřené sklenici s vodou stoupá obsah kyslíku? To nikdo z nás (protože to ostatně nedává smysl), ale i k takovým měřením jsme se byli schopni dopracovat. Ačkoliv se naše měření nevyvedla podle plánu, náladu nám večer zlepšil zoolog Roman Zajíček. Ten nás obohatil svými historkami z práce, třeba jak lovil anakondu na záchodě jednoho brněnského divadla.

Čtvrteční dopoledne jsme se učili o ekotechnologiích Kaprálova mlýna. Především jsme se zaměřili na tři okruhy technologií – světlo (světlíky, izolační trojskla, solární panely), rekuperaci vody a tepelné čerpadlo.

Pro mě osobně se ovšem stala nejzajímavější technologií právě rekuperace vody. Ta využívá teplou odpadní vodu na ohřívání studené vody při sprchování, tudíž šetří energii, která by jinak musela ohřívat studenou vodu. A já jsem měl tu čest, jakožto ten nejstarší a nejodpovědnější se… osprchovat. Stal se ze mne pokusný subjekt #1. Musím se však pochválit, testovací subjekt #2 měl neprůkazné výsledky. Sprchoval se totiž tak horkou vodou, že k procesu míchání teplé a studené vody nedošlo – nedošlo k faktickému využití rekuperace. Co z toho plyne? Ne každý se umí sprchovat.

Návrat jeskyňářů, archiv T. Hojgra

Skutečným celoživotním zážitkem se však rozhodně stala pro mnohé jeskyně Netopýrka. Zde jsme měli jedinečnou příležitost si zahrát na stereotypní Ostraváky a lézt do podzemí i mimo Ostravsko-Karvinsko. Jednalo se o malinkou jeskyňku s průchozí chodbičkou ve tvaru zdeformovaného kruhu. Pokud šel člověk přímo za nosem, nemohl se dokonce ani ztratit (taky měl jen jednu cestu – vpřed). A jak se dalo očekávat, Ostraváci v přirozeném prostředí naprosto váleli a všichni se vrátili živí (jen někteří s válečnými zraněními).

Čtvrteční den jsme zakončili snad nejlépe, jak jsme mohli. V místním mini-obchůdku jsme masově vykoupili ZON (lokální sycenou limonádu). Za měsíčního svitu jsme společně nasávali uvolněnou atmosféru a vzpomínali na všechny ty nevšední zážitky, jež jsme společně prožili. Smáli jsme se, popíjeli a upíjeli, čas jako by se zastavil. Překrásný moment, na který budu vzpomínat ještě dlouho (snad nejsem jediný).

Pátek, jakožto poslední den, uběhl nejrychleji. Zbalili jsme se, vytahali kufry proti směru gravitace do kopce, nasedli do autobusu a dojeli až na hlavní nádraží. Zde se pan „Rugby“ inženýrský vyznamenal a natřikrát opravoval kolečka u svého kufru… která neopravil. Ovšem i přesto na něj jisto jistě čeká velká technická kariéra.

Našim cílem ovšem i nadále zůstávala Ostrava. Rychle jsme nastoupili na vlak a pakovali se pryč. Každým kilometrem, který jsme urazili, se počasí progresivně zhoršovalo. Téměř se až zdálo, že naší cílovou destinací není Ostrava, nýbrž Mordor. Z prosluněného Brna jsme se přesouvali dále na sever, až jsme dorazili do zamračené Ostravy. A jako každý správný pachatel i my jsme se vrátili na místo činu – svinovské nádraží.