Každá demokratická země má svůj vlastní volební systém. Pojďme se tedy podívat do různých zemí a povšimnout si, v čem jsou jejich volební systémy jedineční. Dnes se budu zabývat Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska.

Dnes si dovolím začít malým paradoxem: v zemi, jež svou demokracii odvozuje od Magny Charty (rok 1215) najdeme paradoxně rysy, které demokracii limitují. Mám na mysli zejména horní komoru Britského parlamentu, Sněmovnu lordů. Co je na ní zvláštního? Jak již její jméno napovídá, ve Sněmovně lordů zasedají zástupci aristokracie. Členové se dělí na církevní a sekulární. Církevní členové jsou biskupové a arcibiskupové anglikánské církve. Dohromady jich tam je 26. Sekulárními členy mohou být lordové s dědičným titulem garantujícím právo zasedat ve sněmovně lordů. Mezi těmito aristokraty je vybráno (tedy nikoliv zvoleno) 92 osob, jež jsou členy Sněmovny lordů. Členem se člověk také může stát, když je na radu předsedy vlády jmenován královnou. Získává tím své místo doživotně. Takto byla pozice ve sněmovně lordů nabídnuta například Winstonu Churchillovi, ten ji však odmítl.

Nutno ovšem poznamenat, že Sněmovna lordů nemá velkou moc. Například jejich moc vetovat návrhy zákonů je dost omezena. Dalo by se říct, že Sněmovna má spíše manévrovací prostor pro obstrukce. Například zákony týkající se rozpočtu nemohou poslanci zdržovat déle než měsíc. U ostatních zákonů je to rok. Dále například nesmějí vytvářet návrhy na zvýšení daní, protože daňová politika je již mnoho století výsadou nižší komory.

Abych to shrnul, Sněmovna lordů je skupina privilegovaných osob, které nejsou nikým voleny, ale zároveň nemájí skoro žádnou moc. Jistě vás napadne, že obdobou Sněmovny lordů v České republice je Senát. Do toho však občané České republiky své zástupce volí. Ve Spojeném království je realita odlišná: nepatrnou moc nad jeho obyvateli má malá skupinka nikým nevolených náboženských hodnostářů a aristokratů.

Sněmovnou lordů ovšem paradoxy britské demokracie nekončí. Problematická je i dolní komora parlamentu. Nevěříte? Zde jsou základní fakta.

Země je rozdělena na 650 oblastí. Každá z těchto oblastí volí jednoho poslance. Poslancem se stane kandidát, který získá nejvíce hlasů. Nejvíce ale nemusí znamenat většinu. Pokud kandiduje dostatečné množství stran a hlasy jsou dostatečně rozprostřeny, vítězem se může stát kandidát s 25 % hlasů. Oba tyto problémy v kombinaci s vysokým množstvím politických stran, které kandidují ve volbách, způsobují, že množství hlasů, které strana získá, většinou zdaleka neodpovídá počtu křesel, které obdrží.

To půjde nejlépe vysvětlit s pomocí dat z několika posledních voleb.

Na obrázku vidíte množství hlasů a křesel, jež britské politické strany obdržely v posledních třech volbách. Z výsledků lze vyčíst, že volební systém zvýhodňuje velké strany, jako jsou konzervativci nebo labouristé, a strany s lokální podporou, jako Skotská národní strana (světle žlutá). Na druhou stranu znevýhodňuje malé politické strany, které se snaží fungovat v celé zemi. Těmi budou hlavně liberální demokraté, ale také zelení, nebo probrexitové strany.

Mnoho lidí by mohlo říct, že tento problém se týká pouze voličů, kteří dali hlas těmto malým a znevýhodněným stranám a že těch byla menšina. S tím nesouhlasím ze dvou důvodů. Zaprvé, velké množství voličů, kteří dali hlas větším stranám, to učinilo ze strachu z rozdělení hlasů. Například někdo chtěl volit UKIP, ale raději se rozhodl dát hlas konzervativcům, protože se bál případného vítězství labouristů v případě rozdělení hlasů mezi konzervativní stranu a UKIP. Stejně tak by někdo, kdo by rád volil zelené, mohl dát hlas labouristům ze strachu z konzervativního vítězství. Zadruhé se jedná o systém dvou velkých politických stran. Ten způsobuje to, že i kdyby jedna ze stran vládla špatně, mnoha lidem nezbude než ji nadále podporovat, protože volbou pro alternativu podobné ideologie pouze posílí strany, se kterými nesouhlasí.

Třetím problémem je nespravedlivé zastoupení na úrovni zemí uvnitř spojeného království. Pouze tři ze čtyř zemí mají svůj parlament. Tou čtvrtou je Anglie. Různé parlamenty navíc mají různé volební systémy. Skotský a velšský systém zvýhodňují velké politické strany. V obou zemích se jedná o konzervativce, labouristy a jednu místní stranu. Pro Skotsko se jedná o Skotskou národní stranu a ve Walesu je to Plaid Cymru. V severním Irsku k takovému zvýhodňování nedochází.

Nabízí se otázka. Jak by se to dalo spravit? Já britské královně poradím:

Mým návrhem by bylo vytvoření čtyř místních parlamentů, tak, aby každá země měla jeden. Do každého z těchto parlamentů by se volilo systémem jednoho přenosného hlasu ve volebních obvodech s pěti až deseti poslanci (všechny by ale měly být stejné), tak, jak to funguje v Severním Irsku. Dolní komoru bych upravil tak, že každá země dostane podle své populace počet křesel, které budou ve volbách rozděleny proporčním způsobem. Ze Sněmovny lordů bych udělal volený senát, který by byl volen podobně, jako je dnes volena dolní komora parlamentu. Jediný rozdíl by byl, že bych zavedl jeden přenosný hlas, který by zajistil nejspravedlivější zvolení senátora.

Děkuji všem čtenářům za přečtení mého článku. V dalším díle se budeme zabývat Francií.