Vítězslav Uvíra průvodcem v Legiovlaku. Foto: Pavel Měrka

Pozn. redakce: Přinášíme první část rozhovoru s Vítězslavem Uvírou, absolventem Wichterlova gymnázia, jemuž se odkaz československých legií stal osudem. Jeho zaujetí pro Čechoslováky, kteří za Velké války přispěli nemalou měrou ke vzniku Československé republiky, se začalo krystalizovat již za doby gymnaziálních studií. Zatímco jeho spolužáci v osmnácti letech teprve uvažovali, jakým směrem se vydat, Vítězslav měl jasno. Po maturitě bylo studium historie jasnou volbou. V současné době křižuje republiku s Legiovlakem a je více než zasvěceným průvodcem. O tom se měli možnost přesvědčit studenti obou dějepisných seminářů, kteří mu po prohlídce Legiovlaku položili následující otázky.

Jan Kubíček, Jakub Juchelka: Dobrý den, od kolika let se již o toto téma zajímáte a jak jste se vůbec k němu dostal? Proč zrovna legionáři?

Vítězslav Uvíra v poštovním voze Foto: Pavel Měrka

O toto téma jako takové se zajímám zhruba od prázdnin mezi prvním a druhým ročníkem na gymplu, to znamená rok 2014, ovšem má cesta k němu je poněkud složitější, svým způsobem trochu nečekaná a sám si vlastně už ani nezvládnu vybavit, co byla ta konkrétní chvíle. Kdybych to měl celé popisovat, zabralo by to spoustu odstavců, proto to tedy zkrátím na minimum, které snad bude dostačující, věřím, že i tak to stručné nebude.

Obecně zájem o historii jsem měl dlouhodobě, ovšem v ničem se můj zájem jako takový neprofiloval, vlastně celkově jsem k historii nijak nesměřoval. Tento zájem o historii studium na gymnáziu ještě umocnilo, a to nejen skrz samotný dějepis, na který jsme měli profesora Smoláka, ale taky skrz hodiny češtiny, na které jsme měli profesora Měrku. Přece jen, každá kniha vznikla v jiné době, jí je poplatná a řeší tehdejší problémy, a není nic lepšího, než když máte vyučujícího, který je schopný vám tento kontext předložit.

Legiovlak

V rámci svých mimoškolních aktivit, v tomto případě díky Glossariu, jsem se dostal k přeshraniční česko-polské skupině aktivní mládeže, která dělala různé projekty a akce pro veřejnost. Delší dobu jsem přihlížel, jak co dělají, až mi ve výsledku řekli, že když už se s nimi setkávám dlouho, že bych taky nějaký takový projekt mohl zkusit vytvořit. Co to ve zkratce obnášelo? Kraj vypsal dotační titul na mládežnické projekty, bylo tedy nutné dostat nějaký nápad, pak jej zpracovat do podoby projektu a obhájit před komisí, která pak poskytla finance.

Začal jsem tedy vymýšlet něco, co by se týkalo historického tématu, třeba nějakou výstavu nebo podobně. Pak konkrétní téma. Postupně vše směřovalo k první světové válce a došlo k bližšímu seznámení s legiemi, které mě doslova ze dne na den uchvátily. V tu chvíli šla opravdu veškerá ostatní témata stranou, a to naprosto. Cíl studia na gymnáziu přestal být dostat všeobecné vzdělání, ale udělat vše proto, abych se jednou mohl věnovat tématu legií profesionálně. A samozřejmě, že se to projevilo na studiu.

Sám mít takového studenta, nemám ho rád, a to především proto, že vůbec nedělá to, co se po něm chce. V tomto ohledu jsem však měl na učitele opravdu obrovské štěstí a mnozí z nich mě postupně směrovali, měli se mnou trpělivost a díky tomu jsem postupně mohl jít svou vysněnou cestou.

Ondřej Slovák: Váš zápal pro československé legie je impozantní, stejně jako znalosti o nich. Má otázka tedy zní: Máte v historii nějaká jiná témata či období, která jsou vám blízká, a věnujete se jim s podobnou razancí, nebo jste zasvětil svůj volný čas výhradně našim legionářům?

Děkuji, ovšem mé znalosti mají velké mezery, naštěstí každý z kolegů má jiný záběr, a tak se s kolegy doplňujeme. Obecně musím přiznat, že například zbraně, historie bojů a podobně leží mimo oblast mého zájmu. Na samotnou otázku je pro mě složité odpovědět, mým hlavním zájmem jsou bezesporu legie, ale rád se dozvím cokoli z jiného období a tématu. Kromě toho samotná historie je velmi organickou záležitostí, je velmi provázaná, a tak i zdánlivě nesouvisející záležitosti mohou mít na sebe velký vliv. Osobně mám rád témata, která se vzájemně propojují, velmi zajímavá je mikrohistorie.

Šimon Sikora: Byl nějaký váš předek legionář?
Když to zjednoduším, mohu říct, že z mých přímých předků, ke kterým mám informace, se velké války nikdo neúčastnil, především proto, že u mých předků to zhruba vycházelo tak, že jedna generace byla buď příliš stará, nebo mrtvá a ta další zase příliš mladá. Jediný předek, o kterém vím, že se této války účastnil určitě, byl dědeček mé babičky, ovšem ten, jelikož byl Polák od Mazurských jezer, válčil na straně ruské, ovšem padl hned na začátku války.

Na Legiovlaku máme k dispozici databázi legionářů, jejich kartotéka se na rozdíl od kartotéky vojáků armády rakouské dochovala do dnešních dnů. Běžně z ní dohledáváme, často se nás však i lidé ptají právě na své předky, kteří bojovali nebo padli na straně rakouské. Fragmenty kartotéky padlých jsou dostupné, tak jsem si ve volné chvíli v ní začal vyhledávat, zkusil jsem zadat své příjmení a tu se objevil záznam člověka, který měl stejné příjmení a pocházel ze stejné obce jako mí předci. Jelikož Slezský zemský archiv má digitalizované matriky a dobře se v nich dohledává, našel jsem rodinou vazbu. Byl to bratranec mého pradědečka. V kartě měl napsáno, že padl v boji u Kunovského závodu v Permské gubernii na podzim roku 1918. Bylo zvláštní, že by zajatec padl v boji, ale v Rusku tou dobou zuřila občanská válka, tak proč by ne. Ohledně této části naší rodiny se skoro nic nedochovalo, a nebylo bohužel možné zjistit víc.

O pár týdnů později jsem zadal jen tak ze zvědavosti zadal obec Zlatníky, odkud pochází mé příjmení, do naší databáze a dívám se, do očí mi padl jeden záznam. Datum narození, křestní jméno stejné, jen příjmení se lehce lišilo. Pak už jen stačilo projít dostupné materiály, kroniku pluku, u kterého sloužil a podobně. Tak se ukázalo, že tento legionář Jindřich Úvěra, je právě ten samý jako zmíněný Jindřich Uvíra, jen mu později omylem zkomolili jméno, a tak se tedy všude objevoval s tímto překlepem. K legiím se přidal v polovině roku 1918 a zařazen byl k 12. pluku, který byl tehdy slezský. Tento pluk se pak účastnil bojů na Uralu, mezi nimi i bojů s bolševiky o Kynský závod, kde zmíněný padl.

Tím dokládám, že pokud se nebudeme držet jen svých přímých předků, je dost možné, že mezi příbuznými zvládneme dohledat legionáře. Pravděpodobnost, že tomu tak bude, není malá.

Radek Svoboda: Jak dlouho pracujete jako průvodce v legiovlaku? A když se s legiovlakem přesouváte po různých místech republiky, sedíte uvnitř té vlakové soupravy, nebo jedete běžným vlakovým spojem?

Na Legiovlak jsem nastoupil se začátkem letošní sezóny. Nikdy by mě nenapadlo, že bych na vlaku mohl pracovat, a už vůbec ne, že bych začal někde pracovat během studia. Když se však možnost objevila, nebylo nad čím přemýšlet. Jakožto odborný historik bych těžko hledal nějakou práci, sehnat nějaké rozumně placené a trvalé místo je opravdu velmi složité, a také je to příležitost, kdy se zájem a koníček stane prací.

Jinak přímo na vlaku pracujeme dvě směny po pěti lidech, které se mezi sebou střídají po dvou týdnech, a mezi tím se přesunujeme společně s vlakem.