Časopis studentů Wichterlova gymnázia

Vítězslav Uvíra: Nejčastěji se nás ptají, kde máme schovaný ten ruský poklad

Zdroj: https://www.csol.cz/legiovlak

Pozn. redakce: Přinášíme druhou část rozhovoru s Vítězslavem Uvírou, absolventem Wichterlova gymnázia, jemuž se odkaz československých legií stal osudem. Jeho zaujetí pro Čechoslováky, kteří za Velké války přispěli nemalou měrou ke vzniku Československé republiky, se začalo krystalizovat již za doby gymnaziálních studií. V současné době křižuje republiku s Legiovlakem a je více než zasvěceným průvodcem. O tom se měli možnost přesvědčit studenti obou dějepisných seminářů, kteří mu po prohlídce Legiovlaku položili následující otázky.

Filip Sikora: Jaká část vlaku je stále originál? Nebo jsou všechny vagóny jen repliky?

Pokud je dotaz směřován k tomu, jestli se jedná o autentické vagony z Ruska, kterými cestovali legionáři, tak musím odpovědět, že ne. Veškeré své vlaky nechali legionáři v Rusku. Ovšem drtivá většina našich vagonů je více než stoletých a tu dobu zažily, pocházejí však ze středoevropského prostoru. Pokud budeme mluvit pouze o nákladních vagonech, takzvaných dobytčácích, které v soupravě máme, tak ty se běžně v době války používaly u všech armád pro přepravu vojska. Po technické stránce se po světě zas až tolik nelišily, využívaly se stejné patenty, tak tedy stačilo vozy renovovat a pak podle dochovaných fotografií doupravit do podoby těch opravdových legionářských.

OSLAVY 100. VÝROČÍ ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKÉ OBCE LEGIONÁŘSKÉ

Matyáš Hrbáč: Příběh kterého legionáře je váš nejoblíbenější a proč?

O žádném legionáři jako takovém nemohu mluvit, že byl mým favoritem. Mohu však říct, že takovým velmi častým tématem, se kterým pracuji, je Informačně osvětový odbor, respektive především legionářský tisk na Sibiři. Velmi často se skrz toto téma vydávám různými směry a často mě někdo nebo něco zaujme a mám potřebu se dozvědět a zjistit co nejvíc. Nejčastěji pracuji s Československým deníkem, tedy oficiálním legionářským periodikem. A kolikrát si pak dohledávám různá jména a souvislosti. Aktuálně mezi takovými případy dominuje František Syřiště, historik a jedna z postav legionářské osvěty.

 Jindřich Lakomý: Máte vyloženě nějakou událost, která vás v tématu legionářů zajímá více než ostatní?

V tomto případě bych odpověděl velmi podobně jako na otázku předchozí, jen tedy vojenské záležitosti leží na okraji mé pozornosti, tedy na různé boje a bitvy se mě neptejte. Naopak velmi mě zajímají různá témata, která se zabývají každodenností a duševním životem legionářů, tedy ani bych v případě svého zájmu nemluvil o událostech ale opravdu o různých fenoménech. Aktuálně třeba z důvodu psaní své diplomové práce zpracovávám téma legionářského tisku. Z událostí, které jsou s tímto svázány, mohu mluvit například o II. sjezdu, který byl zakázán a jedná se o vrchol jedné z vnitřních, především morálních a ideologických krizí legií, kterých pár bylo.

Pavlína Skotnicová: Jaké vlastnosti by měl mít dle vás český legionář? Určitě to není role pro všechny. A dokázal byste si vy představit být legionářem a prožívat to, co prožívali oni, na vlastní kůži? Co je nejvíce motivovalo se stát legionáři?

Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět, a to z toho důvodu, že každý měl své různé důvody. Někdo se k legiím přidal z ideologických důvodů, jiný jednoduše proto, že to bylo výhodnější. Politicky také nebyli legionáři homogenní skupinou, proto je také důležité zdůraznit, že toto je jeden z důvodů, proč bylo naše vojsko na Sibiři organizováno dobrovolnicky a demokraticky. Tedy alespoň byla co největší snaha. To je jeden z důvodů proč legie zažily řadu krizí. Z těch největších zmíním tu, když vzniklo Československo a ztratil se společný cíl a bylo nutné vytvořit nové hodnoty a poté tu, kdy vojsko muselo kvůli rozhodnutí spojenců přejít z demokratického systému do vojenského, čímž se opět vytrácela jedna z legionářských hodnot.

Vítězslav Uvíra se studenty Wigymu v Legiovlaku

Jestli bych si sám zvládl představit být legionářem? Upřímně nevím. Za prvé je otázkou, jak bych smýšlel, kdybych žil v té době, třeba bych byl zapřisáhlým monarchistou. Za druhé, nic válce podobného jsem za svůj život naštěstí nezažil, nikdy nenastala situace, kdy by nám šlo o život nebo bychom byli ohrožení. A pak je taky rozdíl mezi bojovou linií a týlem. Každopádně práce na Legiovlaku je hodně svérázná, a občas zažíváme různé peripetie, které nemají daleko k těm legionářským. Občas domluva s úřady může připomínat tu s těmi bolševickými, návštěvníci někdy dají také zabrat a samotné soupravě je přes sto let, takže je taky velmi svéhlavá.

Antonín Hummel: Co se stalo s továrnami československých legií po odjezdu legionářů domů? Byly dále používány sovětskou vládou, přemístěny, nebo úplně zrušeny?

Na toto téma nejsem nijak velkým odborníkem. Ty podniky v Rusku stály a fungovaly už předtím, po revolucích pak byly pod lidovou správou a při ruském smyslu pro vnímání demokracie přístupem „můžu si dělat, co chci“ se často staly naprosto neproduktivními. Pak tyto podniky pracovaly pro Čechoslováky, kteří je zvládli opět uvést do provozu a zorganizovat, aby fungovaly efektivně. Po jejich odchodu pak zase pracovaly pro někoho jiného. Ovšem říkám, nejsem na toto téma odborník, proto tedy jen takto, velmi povrchně.

Dana Kolářová: Jaký asi tak mohl mít pobyt legiovlaku vliv na psychiku a mentální zdraví pasažérů?

Pokud se mluví o Legiovlaku, tak věřte tomu, že naše dvoutýdenní soužití následky na psychice má. Z toho si pak můžete odvodit, jak na tom byli naši dobrovolníci na Sibiři, když takto spolu museli strávit v jedné těplušce až dva roky. Jinak Legiovlak je naším obchodním názvem, v případě legionářských vlaků se nejčastěji používá pojem ešalon.

Hedvika Stachovcová: Je nějaká miskoncepce ohledně legií, kterou často slýcháte?

Z mého pohledu je to asi ta, že lidé jsou schopní vnímat legionáře jako nadlidi, přitom se jedná o mozaiku příběhů obyčejných lidí, kteří měli své přednosti i chyby. Jinak mohu říct, že jedna z nejčastějších otázek je, kde máme schovaný ten ruský zlatý poklad. Samozřejmě nemáme, ten legionáři, když už se k nim dostal do styku, hlídali jen z venku. A ve výsledku pak byl s bolševiky vyměněn za volný odjezd domů.

 Kryštof Běleš: Na exkurzi jsme se dozvěděli, že legionáři, kteří se vrátili z Ruska až po pár letech, co vzniklo samostatné Československo, nebyli doma dostatečně důstojně uvítáni (nevítaly je nadšené davy). Rád bych se ale zeptal, jak tomu bylo v pozdějších letech za dob první republiky. Konaly se na její počest různé slavnosti? Popřípadě v jakém rozsahu?

Legionářský směr vydávaný Československou obcí legionářskou

Legionáři se vraceli postupně od začátku roku 1919 až do konce roku 1920. Prvně byli ze Sibiře stahováni invalidé, nemocní a přestárlí. Až po nich samotné bojové jednotky. Na toto téma vyšlo loni speciální číslo časopisu Legionářský směr, který ČsOL pro své členy vydává. V tomto vydání byly řešeny samotné transporty, tedy ke každému si člověk může přečíst, kudy plul, jaká místa legionáři navštívili, důležité události plavby a podobně. V neposlední řadě je zde samostatně řešena právě problematika samotného uvítání legionářů. A proto, že bych zde stejně opakoval to, co kolegové napsali do Směru, odkážu vás na něj, je dostupný na internetu.

Co se týká samotných legionářů, tak ti i v průběhu první republiky tvořili živou komunitu, zakládali různé spolky, v roce 1921 se jich mnoho sloučilo v Československou obec legionářskou. Pak už je to místo od místa, jednota od jednoty, podobně jako dnes, co udává počet a velikost různých akcí. Někde se činili více, někde méně. Každopádně různých legionářských slavností a sešlostí bylo mnoho, což nám dokládá i množství textů a fotografií. I samotná myšlenka Legiovlaku má prvopočátek mezi takovými.

Každopádně ještě můžeme například zmínit den 2. červenec. Na tento den náležel „den armády“. Zároveň se jedná o datum, kdy v roce 1917 proběhla známá bitva u Zborova. „Den armády“ má však dnes spousta lidí spojen s 6. říjnem, což nemá souvislost s legionáři, ale druhoválečnými boji u Dukly. Dnes ale datum „dne armády“ má opět souvislost s legionáři. Připadá totiž na 30. červen, kdy v roce 1918 u města Darney ve Francii složili vojáci 21. a 22. pluku přísahu budoucí Československé republice.

Tagged as: , , , ,

Komentáře nejsou povoleny.