Jediná známá podobizna HH. Zdroj: Wikimedia.org

Jeden z největších českých autorů 21. století, který svou tvorbou triumfoval nad svými současníky a předčil je snad ve všech ohledech. Nejznámější moderní autor české poezie a renesanční člověk nového milénia Horymír Hlaváček se narodil roku 2003. Již od brzkého mládí v něm jeho okolí pozorovalo nezměrný talent a jedinečnost. Své nadání projevoval nejen v humanitních oborech (čeština, angličtina, psychologie), nýbrž i v exaktních vědách (chemie, fyzika, matematika).

V Hlaváčkově tvorbě vidíme časté motivy smutku, opuštění a osamělosti. V jistém ohledu tedy navazuje na odkaz Paula Verlaina a Arthura Rimbauda, neb ani jeho osud nebyl lemován růžemi. Dalším pojítkem s prokletými básníky je i Hlaváčkova excelentní znalost francouzského jazyka i frankofonní kultury. Jeho největším chloubou ovšem i nadále zůstává čeština, jež odkazuje k dílům českých humanistů z doby Daniela Adama z Veleslavína.

Narozen do rozvrácené rodiny se musel již od mládí naučit vypořádávat s krutým světem. Utekl tedy před ním do svého nitra, jež následně posloužilo jakožto útočiště pro svého kreativního ducha. Hlaváčkovy texty jsou obvykle pesimistické a temné. Jeho dalším rozpoznávacím znakem je časté používání aluzí, jinotajů a obraznosti. K plnému porozumění jeho děl je tedy zapotřebí jistá literární zkušenost a dostatek času na to porozumět samotnému Hlaváčkovi.

Roku 2021 byla slavnostně poprvé veřejně představena jeho báseň Plačící nebe a já, jež si ihned získala srdce Lukáše Průši a Ondřeje Tichého. Zároveň by se dalo říct, že dnes již text básně zlidověl a dosáhl takové kulturní hodnoty jako Sládkova Lesní studánka. Taktéž nám dnes slouží i jako ukázka rozsahu a talentu Horymíra Hlaváčka a středoškolští učitelé ji často používají jakožto rozborovou báseň.

Plačící nebe a já
Horymír Hlaváček

Černé mraky oblohou kráčí,
nebe se chystá asi k pláči.
A v mojí hlavě oblaků je moře,
jsou plné žalu, bolesti a hoře.

Proč štěstí vzdáleno zdá se?
Slza kane po mé řase.
Proč cíl se k startu zpátky stáčí?
Ach, nebe, chystej se zase k pláči.

Kapky dešťové líbají parapet,
proč nikdo, nikdo nelíbá můj ret?
A svět se na mě stále mračí,
jen nebe vzlykej, je čas k pláči.

A kapka za kapkou po skle stéká,
pod oknem roste smutná řeka.
Já sním pořád zbytečně a klamně,
a nebe? Navždycky pláče za mě.