Čtenářský deníček Sabiny Lyčkové II.
Proč nemám ráda Michala Viewegha
Michal Viewegh je jistě v povědomí všech Čechů, i v případě, že o současné literární tvorbě nevědí vůbec nic. Jde o jednoho z nejčtenějších, nejprodávanějších a obecně nejznámějších současných českých autorů. Mnoho jeho knih bylo zfilmováno.
S jeho dílem, co se otázky dějů a postav týče, nemám příliš velký problém. Četla jsem jich ovšem málo, protože se ve Vieweghově díle vyskytuje jistý prvek, který nemohu překousnout. Totiž, jde vlastně částečně o jeho grafickou stránku. V literatuře je naprosto běžným jevem, že autor do díla zakomponuje jakousi referenci či jiný skrytý význam. Některé autory by však zjevně příliš mrzelo, kdyby si toho obyčejný čtenář nevšiml. A tak text graficky zvýrazní. Právě na tento nešvar je v současné české literatuře Michal Viewegh specialistou. Ten vždy v onom případě svou geniální myšlenku musí označit kurzívou, kapitálkami, podtrženým písmem, vším možným. Mám z toho dojem, jako by tím vyřvával do světa: „Podívejte, jak jsem chytrej, jak jsem to vymyslel!“
Inu, situace má pro čtenáře jednoduché řešení. Knihám od zmíněného autora se vyhýbat. Zdá se mi, že (nejen) Vieweghův zvyk jeho textům výrazně ubírá na serióznosti a profesionalitě.