Jak už bývá na naší škole zvykem, noví kantoři si musí projít zkouškou ohněm, tedy odkroutit si interview do jednoho z našich časopisů (Ga-Ma-Ji či Glossaria). Jedná se o skvělý způsob, jak se s daným učitelem lépe seznámit a trochu více mu porozumět. Můj výherní los padl na Dennise Hennhofera, nezbývalo mi tedy nic jiného, než jej vyzpovídat. Oproti svým redakčním kolegům jsem však měl jistou výhodu, neb profesor Hennhofer je nejen velice komunikativní, ale zároveň vede seminář psychologie, který shodou okolností navštěvuji. Skvělý předpoklad pro ulehčení práce.

Začneme hned otázkou na tělo. Proč jste si zrovna vybral Wigym? Co vás sem přivedlo?

K Wigymu jsem vzhlížel už předchozí tři roky z protější instituce. Vybral jsem si ho především proto, že má dlouhou tradici – je to přece jen nejstarší gymnázium v Porubě – a domníval jsem se, že je také jedno z nejprestižnějších v rámci celé Ostravy. Já mám výzvy rád, takže jsem sem chtěl nastoupit, přestože se šušká, že je to především přírodovědně založené gymnázium. Možná je to o to větší výzva – ukázat, že i humanitní vědy mají své opodstatnění a své místo.

Jak se vám tento cíl zatím daří – povznášet humanitní vědy?

Podařilo se mi rozjet debatní klub, který tedy sice není primárně humanitně zaměřen – mohou se tu řešit i věci, které mají základ v přírodních vědách, samotné debatování má však blíže k humanitním vědám. Snažím se, i za tu krátkou dobu, co tady jsem, zapojovat do nějakých aktivit. Nedávno probíhaly studentské volby, brzy se zase bude konat dějepisná olympiáda.

Jak se vám tedy zatím na Wigymu líbí?

Na Wigymu jsem věru spokojen, jsem velice rád, že tady mohu být, protože jsem objevil spoustu zajímavých kolegů, kteří dělají věci nad rámec práce, která se od nich očekává. Také jsem zjistil, že tady jsou výborní studenti – je to tedy skutečně výběrová škola, kde studenti makají a jsou disciplinovaní. Je to radost s nimi spolupracovat.

Zmínil jste studenty a jejich píli, ale jaký jste byl jako student vy sám?

Pro mě studium, zejména na gymnáziu, bylo něco, co jsem vnímal jako práci. Tady mám teď nějaký úkol, který mám splnit. Chodit do školy, dělat úkoly, psát testy a podobně. Ale mě to i tak bavilo. Já jsem byl takový nadšený student – rád jsem se učil, byť samozřejmě byly věci, které jsem taky úplně neměl v oblibě. Ale bral jsem to tak, že musím – je to součástí té školy. Doma jsem si pak udělal, co jsem musel – připravil si věci do školy, potom už jsem měl svůj čas.

Co vás tedy vedlo k tomu, udělat si ze školy oficiálně svou práci?

Tak nějak už ten přístup na střední. Na základce jsem byl takový sígr, a tak jsem si to možná potřeboval trošku vykompenzovat – ukázat i to dobré ve mně. Já jsem totiž vždycky měl celkem dobré vztahy s učiteli. Dělal jsem spoustu věci nad rámec výuky. Na základce jsem byl na různých olympiádách. Na střední jsem v tom pak částečně pokračoval, navíc jsem třeba dělal některé aktivity ve studentském parlamentu.

Hodně mě k tomu motivoval i můj děda, který byl učitelem, byť na středním odborném učilišti, a to on byl ještě učitelem odborného výcviku, takže tady se jaksi naše předměty míjejí. Nicméně to, že člověk pracuje s mládeží a vede ji k nějakému cíli, mi přijde velice smysluplné. Co se týká motivace stát se učitelem, a vychází i z toho, že už jsem měl nějakou zkušenost právě od střední školy, kdy jsem prakticky hned po prvním ročníku jel na tábor jako praktikant. Bavilo mě být mezi lidmi a podílet se i na samotném kolektivu. Zjistil jsem, že to není nějak extrémně náročné, byť tedy v některých chvílích je to těžší, a že je to super věc.

Vy tedy vlastně říkáte, že už jako student jste vnímal školu jako práci. A dnes, jako učitel, je to skutečně vaše práce.

Přesně tak.

Zmínil jste svého dědu, dalo by se tedy říci, že je vaším učitelským vzorem?

Dědu bych asi úplně nebral za svůj učitelský vzor, on byl spíš můj vzor celkově – můj životní vzor. Proto vlastně to učitelství a ne třeba věnování se vědě jako takové. K těm předmětům, které jsem si nakonec zvolil – tedy základy společenských věd a dějepis – mě vedli spíše učitelé. U ZSV to bylo jednoznačné. Obrovský vzor v mé paní profesorce Kamile Tkáčové. Dodnes jsem velice rád za to, jak mi pomáhala, jak nás vedla, jak vedla hodiny tak trochu netradičně. Co se týká dějepisu, tam to bylo zapříčiněno mými vyučujícími jenom do určité míry, ale tím, že děda vždycky miloval historii, mě k tomu přece jen tak trochu dovedl.

Vy jste mi sebral vítr z plachet, protože jste mi právě odpověděl na mé doplňující otázky. Tak já je trošku upravím – kdybyste si měl vybrat mezi dějepisem a ZSV, co byste si vybral? Co je ta vaše srdcovka?

Dáváte mi podobnou otázku, jako mi dal pan ředitel při náboru, když se mě ptal, který předmět mám oblíbenější. Ale mně se na to strašně špatně odpovídá. Možná je to způsobeno i tím, že oba předměty k sobě mají velice blízko – například v Rakousku to je vlastně jeden předmět. Takže vám asi nedám úplně uspokojivou odpověď.

Když bych měl říct, že je dějepis lepší, tak je to tím, že člověk jaksi poznává minulost. Může se jí dokonce i inspirovat. Je to tedy hodně o trénování paměti. Zatímco ZSV mám rád tehdy, když je takové hravější a praktičtější. Protože základy společenských věd hodně zasahují do našeho každodenního života – každý asi budeme chtít mít nějaké úspory, proto řešíme ekonomii. Každý někdy řešíme, proč na nás někdo reaguje podrážděně – proto máme psychologii. Koho volit ve volbách – můžeme navázat na poznatky politologie. Nebo co je to vlastně svět, proč tady jsme a jaký je cíl našeho bytí? Na to nám zase částečně odpovídá filozofie.

Ještě bych se chtěl zeptat. Jaké je vaše nejoblíbenější období či téma z dějepisu?

Na tuto otázku jsem paradoxně schopen odpovědět až letos. Pro mě je to období Belle Époque, tedy té krásné doby mezi lety 1873–1914, je to totiž období vrcholu evropské civilizace a kultury.

Také by mě zajímalo, za jakého učitele se považujete?

Na to se těžko odpovídá. Snažím se vyvažovat takové to typické dělení logotrop versus paidotrop. To znamená logotrop – člověk soustředící se na tu svou vědu a paidotrop – člověk vstřícný ve vztahu k třídě, který řeší osobnosti jednotlivých žáků. Snažím se to tedy nějak propojovat.

Jak byste se prodal studentům?

Hodně se ptám studentů, snažím se je zapojovat do výuky a snažím se používat více metod. Ať to není čistě jen výklad, jen nějaká přednáška, ale ať si studenti zkouší i různé dovednosti v praxi. V dějepise se tedy bohužel nemůžeme vrátit do minulosti, ale můžeme si alespoň trénovat některé dovednosti, třeba práci s mapou. Výuku se snažím oživovat i výukovými videi. Využívám moderních technologií – občas používáme telefony.

Na začátku jste zmínil, že vedete debatní klub. Jak jste se tedy vy sám dostal k debatování?

S debatováním jsem se setkal vlastně až v praxi, což mě trošičku mrzí. Cítím se v tom „postižen“, že jsem nebyl nikdy debatér na střední škole.

Vaší velkou vášní je genealogie, jak jste se k ní dostal? Co vás na ní zaujalo? Vypátral jste něco opravdu zajímavého, co stojí za zmínku?

Ke genealogii jsem se dostal paradoxně díky škole, když jsme v osmé třídě v rámci rodinné výchovy dostali za úkol sestavit svůj rodokmen. A přestože jsme měli jít maximálně po babičky, bratrance a sestřenice, tak mě to zaujalo do té míry, že jsem chtěl vědět víc. Mí prarodiče byli takoví sdílní, vyprávěli o svých rodičích, prarodičích a sourozencích. Přidával jsem si tím pádem další lidi. Pak mě babička navedla na syna svého bratrance, který se tomu věnoval už přes dvacet let. Měl sestavené tabulky, několik sešitů a vše ručně zpracovával. Tehdy jsem měl takovou úzkost, že je toho strašně moc a jak se s tím popasovat. Našel jsem si tedy genealogické programy, tam jsem začal tvořit a dnes je nás několik desítek, co aktivně přispívají. Těch příbuzných, s nimiž komunikujeme je již přes několik set – už to nedokážeme spočítat. Celkově máme v našem rodokmenu přes dvacet dva tisíc lidí.
Mezi předky až tak zajímavé lidi nemám, pokud nepočítáme ředitele školy v sedmnáctém století. Spíše mám zajímavé příbuzné, ty mám prakticky po celém světě. Jeden konkrétní příklad – profesor Werner Sollors – prababiččin bratranec, který působí na Harvardově univerzitě.

Na své pouti rodinnou historií jste určitě musel narazit i na nějaké německé předky, přeci jen vaše jméno zní podezřele německy. Jaký máte tedy vztah k němčině?

Co se týká jazyka jako takového, mám nějakou základní znalost. Co se týká toho vztahu, tak moc nemám rád zpívanou němčinu, to fakt ne.
Mé příjmení neukazuje na to, že jsem původem Němec, byť to samozřejmě člověka na první pohled napadne. Vzniklo uměle těsně před začátkem druhé světové války, kdy se můj praděda takto přejmenoval, aby mohl zastávat funkci ředitele na místní základní škole.

Považujete se tedy za Němce, nebo za Čecha?

Kdybych se měl přihlásit k nějakému národu, tak se identifikuju nejvíce jako Slezan. Posléze jako Čech. Byť německé předky mám do určité míry, například už moje babička je bilingvní (pozn. zweisprachig) – praděda byl od nás z Prajzské, ale prababička pocházela z oblasti dnešního Polska, nicméně tehdy to bylo německé území a její rodina se považovala za Němce.

Povšiml jsem si, že se angažujete i politicky. Vy sám jste na jistých webových stránkách zmínil školství dvacátého prvního století, to je něco, co slýchávám poměrně často, ale nikdy nejsem s oním výsledkem úplně spokojen. Jak si to školství dvacátého prvního století představujete vy?

Školství pro dvacáté první století je takové, které více spojuje život studentů ve školách s reálným životem tam venku. Co se týká odborné výuky, tak to znamená větší možnost praxe v jednotlivých firmách, ať mohou žáci propojovat teorii s běžnou praxí. Problémem jsou pak samozřejmě gymnázia, která jsou všeobecně vzdělávací. Tam je sice také možnost propojovat s praxí, nicméně ne ve smyslu odborném, ale spíše ve větším podílu studentů na kulturním životě dané lokality.
Zároveň by se podporovala užší spolupráce mezi všemi typy škol, sdílení praxe a zkušeností jednotlivých učitelů. Dále například v dějepise kladení většího důrazu na nejnovější dějiny, na které povětšinou nezbývá moc čas. Ovšem právě ty nás ovlivňují nejvíc.
Dvacáté první století před nás klade jisté výzvy. Určitě je nutné využívat moderní technologie ve výuce. Nebát se toho, jít tomu naproti. Samozřejmě zase ne prvoplánově, ale tam, kde to smysl skutečně má. Nemyslím tím to, že teď všichni zahodíme sešity a budeme pracovat jenom na tabletech. Myslím tím to, že když už ten chytrý mobil máme, tak ať jej jsme schopni smysluplně využívat, hledat informace a umět je ověřovat.

Závěrem bych se ještě rád zeptal, jestli máte nějaký velký životní či pedagogický sen?

Mým cílem je si jednou říct, že jsem dobrým učitelem. Jenomže co to znamená být dobrým učitelem? Znamená to vyhrát nějakou cenu? Jestli, tak pak možná – pokusím se na to aspirovat. Nicméně pro mě je důležité, abych dosáhl toho, že studenti budou spokojeni, že já budu spokojen, že chyby, které třeba občas dělám, budou eliminovány, a že se mi podaří dosáhnout již zmíněného vzdělávání pro dvacáté první století. A takové největší zadostiučinění – takový důkaz, který bych mohl získat, jsou slova budoucích absolventů za deset, dvacet let, kteří přijdou a řeknou: „Děkuji, vy jste mě něco naučil.“