Mgr. Iva Holečková

Nový školní rok s sebou už tak tradičně přináší do prostorů našeho gymnázia nové studenty. Ale nejsou to jenom noví studenti, co se k nám přijdou ohřát na čtyři či osm předlouhých let. Přichází sem i spousta nových kantorů a my měli tu jedinečnou možnost si pár z nich takzvaně proklepnout. Jedním z těchto nových kantorů a kantorek je také Iva Holečková, která učí na Wigymu němčinu a angličtinu společně s tělocvikem. No a jak jinak začít rozhovor než velice těžkou, a až filozoficky znějící otázkou.

Kdybyste se mohla vrátit v čase, vybrala byste si jinou kariéru, nebo udělala něco jinak?

Jinou kariéru určitě ne, i když jsem nešla hned do školství a pracovala jsem deset let v soukromých firmách tak různě po světě. Ale určitě bych v rámci střední nebo vysoké školy jela na výměnný studijní pobyt buď do Ameriky, Anglie nebo Austrálie. 

A přece se zeptám. Proč jste se stala právě učitelkou?

Tak to je celkem těžká otázka. Proč? Já upřímně nevím, ale nikdy mě nenapadlo, že bych byla něčím jiným. Už jako dítě ve školce jsem učila svoje kamarády. Hned v první třídě jsem si vybrala někoho ze třídy ze spolužáků, komu to nešlo, a nutila jsem ho, ať jde ke mně domů, a ze starých vrat od garáže jsem měla tabuli a doučila jsem ho to.

Jakou studentkou jste tedy byla vy, a který předmět jste třeba zrovna dvakrát nemusela?

Vždycky jsem se snažila mít na gymnáziu vyznamenání. Měla jsem potom i individuální plán, protože jsem hodně lyžovala a vlastně od listopadu do dubna jsem nebyla vůbec ve škole. Tam už potom to vyznamenání nešlo udržet, hlavně kvůli matematice a fyzice. A který předmět jsem zrovna dvakrát nemusela? Tak kromě matematiky a fyziky to byla překvapivě právě němčina.

Co vás tedy přivedlo k výuce němčiny, angličtiny, tělocviku a zeměpisu?

Ono to vlastně spolu všechno souvisí. Tělocvik z toho důvodu, že jsem bývalá vrcholová sportovkyně. Taky jsem nějakou dobu žila v Austrálii a Rakousku, z toho taky vyplývá výuka angličtiny a němčiny. No a ten zeměpis je vlastně to cestování.

Co se týče výuky, třeba jazyky, ty jsou prostě geniální předmět na učení. Myslím si, že se dájí učit hodně prakticky, kreativně a nemusí to být nuda. Máte šanci zaujmout i ty, kterým to moc nejde. Snažím se jim ovšem všelijak pomoct a snad se mi v tom daří.

Říkala jste, že jste jednu dobu žila v Rakousku a Austrálii. Jak se stane, že člověk zakotví v takto podstatně odlišných zemích?

Ono to všechno souvisí s mým lyžováním. Což jsem si mimochodem nevybrala já, ale bylo to přání mého otce. A protože se mě nikdo neptal a nějakou náhodou mně to vlastně celkem šlo, mohla jsem jezdit s týmem od třinácti na závody do zahraničí různě po Evropě. Když mi bylo čtrnáct, dostala jsem se spolu s Pražským soukromým týmem na závody do Austrálie. V té době mě Austrálie hrozně okouzlila a chtěla jsem do země emigrovat. Chudáci moji rodiče, ti byli z toho úplně hotoví, ještě že to nešlo. No a od té doby jsem pořád přemýšlela, jak by šlo se do té Austrálie vrátit. Avšak ono to není vůbec jednoduché. Australané totiž podporují imigraci pouze vybrané profese, anebo na to potřebujete hodně peněz. No a tu se mi tak naskytla příležitost zajet do Austrálie oklikou. Byla jsem tou dobou na vysoké škole ve třetím ročníku. Po univerziádě jsem potkala náhodou o tři ročníky staršího spolužáka s nabídkou, zda bych nejela učit do Rakouska. Ze začátku jsem se zdráhala, ale nakonec z toho bylo deset let v Rakousku. První dva roky člověk obrečel, protože ta němčina, tyrolština zvlášť, je hrozně náročná a v podstatě jí nejde rozumět. Ale pak už si na to člověk zvykne a němčinu jsem se doučila. S tou Austrálií, to byl podobný příběh. Opět jsem někoho potkala a v podstatě mi bylo nabídnuto jet učit do Austrálie.

Takže ono vlastně stačí, když člověk neříká ne, je zároveň otevřen novým možnostem a když tomu jde naproti, tak je schopen splnit si, co si vždy přál. Takže potom jsem byla v Austrálii pět let a užila jsem si hodně cestování. No a tohle se snažím předávat i studentům, vybízím je, aby hodně cestovali a byli otevřeni novým možnostem, že je to v tom životě někam zavede.

Když jsme u toho lyžování, neodolám a položím otázku, jaký je dnes váš oblíbený sport a co byste poradila začínajícím vrcholovým lyžařům?

Vrcholový sport je náročný a člověk by se neměl zbytečně stresovat moc brzo. Neměl by v devíti, deseti letech někde brečet, že nic nevyhrál. Lepší je si z toho nic nedělat a mít z toho radost.

A co se týče oblíbeného sportu, asi by se nabízelo říct lyžování, ale de facto tím, že jsem tolik lyžovala v minulosti, tak už na hory nemusím a momentálně bych řekla, že můj oblíbený sport je beach volejbal.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Teď nevím, co odpovědět, protože se to postupem času mění. Kdyby se mě někdo zeptal třeba před deseti lety, zmíním asi lyžařské úspěchy, nějaké vyhrané závody někde v Itálii a v Rakousku, účast na Univerziádě či Olympijských hrách mládeže. Taky jsem byla náhradníkem na Olympijské hry v Turínu. A tohle teď pro mě vůbec není podstatné. Teď jsou pro mě důležité jiné úspěchy a můžou se dokonce jevit jako úplné maličkosti.

Říkáte, že jste byla náhradníkem na Olympijské hry v Turínu?

No, to hrozně prožívala moje maminka. Vrcholové lyžování je velice nákladný sport. Rozpočet na jednu sezónu je bez podpůrného týmu až milion Korun, a to je těžké sehnat. Mě vždy podporoval tatínek, ale přesto to bylo náročné. Až jsme jednoho dne dospěli do bodu, kdy v Česku nebyli kvalitní trenéři. Jelikož můj cíl a plán byl být mezi první stovkou na světě. I když jsem se pohybovala těsně nad sto a pořád jsem vyhrávala nějaké evropské soutěže, nešlo to dělat napůl, když to stojí tolik peněz. Ve třiadvaceti jsem se snažila sehnat na poslední chvíli nějakého dobrého trenéra. Jelikož se to nepovedlo, a ačkoliv jsem byla pořád v České reprezentaci, nestačilo to na tu světovou špičku. Z toho důvodu jsem se rozhodla skončit. Akorát jsem to asi nikomu úplně neřekla. Proto to na svazu nikdo nevěděl a pořád mě drželi v tabulkách, tak mě zvolili za prvního náhradníka. Nakonec jela do Turína Šárka Záhrobská. Mě to teda vůbec nemrzelo, ale moje maminka si poplakala.

A teď položím otázku z úplně jiného soudku. Z jakého důvodu jste si vybrala zrovna Wigym? Splňuje vůbec tahle škola vaše očekávání?

Zaprvé určitě kvůli pověsti, protože podle mě má Wigym motivované studenty, kteří se chtějí učit, takže by moje snaha mohla padnout na úrodnou půdu. A pak taky upřímně, v červnu na mě vyskočil facebookový inzerát, že škola hledá kantora.

Z hlediska studentů a jejich přístupu se má očekávání naplnila. Taky se traduje, že na vesnici, ve městě a velkoměstě je rozdílná mentalita. Proto jsem tady na Wigymu čekala studenty s mnohem ostřejšími lokty či asertivnějším chováním. Nemyslím to nutně ve zlém, ale zkrátka jsem očekávala mnohem sebevědomější lidi, než jsou na vesnici. To se mi ale nepotvrdilo. A já stále přemýšlím, čím to je.
Wigym je takový specifický, ne vybavením, není tady nic speciálního, co by nebylo na jiných školách, ale myslím, že to jsou studenti sami. Nejspíše to prostředí, které tady je pro ně inspirující a kreativní, jsou tady bystří mladí lidé, kteří jsou fajn.

Prý jste byla nominovaná na Zlatého Ámose? 

Ano, byla jsem nominována pár let zpátky. Studenti si dali tu práci, napsali přihlášku a obstarali vše okolo. Konalo se to tedy v Ostravě a celé to bylo milé a dojemné. No a nějakým zázrakem se zasloužili o to, že jsem postoupila do Prahy do semifinále. To se konalo v nádherných prostorách a kromě mě tam dorazilo asi patnáct dalších kandidátů z různých koutů republiky. Do televizního finále jsem se ale nedostala.

Celá ta anketa byla zajímavá. Jelikož učitelská profese je taková relativně osamocená v tom, že pokud se člověk vysloveně nezeptá studentů na zpětnou vazbu, tak ji celkem zřídka dostává. Může ji dostat sice někdy negativní, ale konstruktivní feedback, pokud my s tím jako kantoři nepracujeme, tak ten nedostáváme. No a v podstatě ten Zlatý Ámos byl pro mě po strašně dlouhé době pozitivní příval energie. Člověk se snaží a pak sem tam nějaká hodina nevyjde. V podstatě si ale analyzujeme každou hodinu, kterou si připravíme a celkem často o sobě pochybujeme. Zkrátka učitel, kterému jde o studenty a o učení, doopravdy řeší každou hodinu. A ten Ámos byl pro mě velkou pozitivní zpětnou vazbou, která mi dodala energii.