NAKLADATELSTVÍ HOST, 2011, 175 STRAN

Jan Balabán: Možná že odcházíme

V rámci výběru knih k maturitní četbě mě velmi zaujal samotný název Balabánovy vysoce oceněné knihy. Nic jsem nevěděla ani o knize, ani o autorovi. Ale tři slova opředena zvláštním tajemnem, vyvolávající sama o sobě jakési zamyšlení, přilákala mou pozornost. Obsah knihy se mi zamlouval a při zjištění, že atraktivní název odkazuje na amerického prozaika Raye Bradburyho, jehož slavnou antiutopii 451 stupňů Fahrenheita mohu jedině doporučit, jsem byla pevně rozhodnuta zařadit knihu do seznamu četby.

Je to asi jediná maturitní kniha, kterou jsem před jejím zařazením do seznamu neznala. Název ve mně vzbuzoval tolik nadšení a vnesl do mých očekávání jistou výšku. Při mém zpětném zamyšlení dospívám však k tomu, že by nejspíš bylo lepší, kdybych byla nic neočekávala. V knize jsem nacházela mnoho světlých i stinných stránek, stále se ovšem nemohu dobrat závěrečného verdiktu.

Jde o soubor povídek, takže je pro mě v tuto chvíli snadnější hodnotit každou povídku zvlášť, nicméně se budu muset pokusit knihu shrnout. Nejdříve bych chtěla věnovat pozornost prvkům, které se mi líbily.

JAN BALABÁN, FOTO: MARTIN POPEL

Jan Balabán v knize tematizuje všední situace, které jsou spíš pochmurné a nepříjemné, přičemž jakoby se pokoušel o jejich generalizaci. Působí to na mě dojmem, že autor knihou říká: „Všechno je to smutné, děje se to všem, takový je život.“ Líčí příběhy, které nejsou ničím výjimečné, hrdinské, naopak jsou úplné obyčejné a chybí jim nějaká vrcholná katarze. Prvek absence katarze byl podle mě vcelku originální a zajímavý.

Dále se setkáme s prolínáním postav napříč celou knihou, což také působí sympaticky, zvláště proto, že povídky na sobě nejsou navzájem závislé. Protagonista jedné povídky vystupuje o pár stran dál jako vedlejší postava, nicméně vám to onu osobu přiblíží a vy tak třeba zpětně pochopíte některé souvislosti. Dílo promlouvá o tématech, jimž není v literatuře věnována velká pozornost, či jsou dokonce považována za tabu. Nejvíce si mne získaly povídky „Uršula“ a „U komunistů“.

Nyní se chci zaměřit na negativní stránky textu. Jsou v něm užity určité slovní obraty, které mi přijdou stylisticky až znepokojující: „… Robert, jehož jméno je namícháno podobně, jako jeho chromozomy.“ To přirovnání zní až trapně (povídka „Salámoví koně“). A s tím souvisí jakési prokládání uměleckého textu různými odpornými poznámkami, jako jsou vektory či nějaké lingvistické rovnice. Pro mě jakožto čtenáře byly rušivým elementem, jakoby do textu nepatřily a vůbec tam nezapadaly. Sem tam mi také vadilo odbíhání od příběhové linie. Opět uvedu příklad na povídce „Salámoví koně“, kdy je Roman se svým synem Robertem na výletě v lese a tu nám začne autor líčit (z pohledu Romana), že se jeho syn nerad dívá lidem do očí, stejně jako se nerad dívá jeho otec do očí ženám, skrze tuto informaci se dostane až k souloži a popisu thajského nevěstince. To je naprosto mimo děj.

Zmínila bych jedno poslední negativum, které nebudu příliš rozvádět, neb je velice subjektivní a nesouvisí tolik s literaturou samotnou, nicméně v textu nacházím stereotypní, někdy až misogynní poznámky k ženám. Naprosto nesnesitelná pro mne byla povídka „Edita“.

Z mého pohledu se tedy pozitiva i negativa jaksi navzájem ruší, nemohu zastat jen jeden postoj, nemohu knihu hodnotit tak či onak, tady se musí každý čtenář rozhodnout sám.