Jana Horečková – již sedmým rokem studentka Wichterlova gymnázia, ale rovněž a především talentovaná florbalistka. Janča hraje šestým rokem za 1. SC TEMPISH Vítkovice a to za dvě kategorie, juniorky a ženy, a dokázala se dokonce probojovat do juniorské florbalové reprezentace České republiky. Důvod naší rozpravy byl ale trošku jiný. 18. ledna 2022 proběhlo finále Poháru Českého florbalu žen, kde nechyběla ani Janča. A protože se jedná o mou nejlepší kamarádku, s nabídkou rozhovoru jsem ani chvilku neváhala, a navíc jsem se i sama dozvěděla spoustu zajímavých informací. 

Kdo tě k florbalu přivedl?

K florbalu mě přivedl můj starší brácha, protože ho kdysi hrál. Takže vždy, když jsme ho jeli vyzvednout z tréninku, jsem si vzala florbalku a začala si prostě pinkat. Tak to celé začalo.

 

Na dresu máš číslo 5, má to nějaký význam?

Jako takový to asi význam nemá žádný. Jednou jsem ho dostala a už ho asi ani nechci měnit. Začínala jsem s 10, kterou mi ale vzal jeden spoluhráč, jehož taťka hrál právě s tímto číslem za Baník. Proto ho chtěl taky. Mně tak více méně zbyla 5. Ale zase to má výhodu, že jsem vždycky napsaná vysoko na soupiskách zápasu (směje se).

V roce 2016 jsi přestoupila ze Škorpionů do Vítkovic, proč?

Ve Škorpionech, mém prvním týmu, jsem hrála dohromady s kluky, protože tam nebyl žádný dívčí tým. Jednou se hoši rozhodli, že půjdou hrát jinam, protože je to tam už přestalo bavit a chtěli do lepšího týmu jako je FBC Ostrava nebo právě Vítkovice. Tak jsem si i já musela jeden z těchto dvou vybrat, protože jiné dívčí týmy tady v blízkém okolí nebyly. Ze začátku jsem chtěla jít do Ostravy, protože jsem si myslela, že se do Vítek nemám šanci dostat a nebudou mě tam chtít. Pak mi ale brácha řekl, ať to jdu zkusit, že pak už bych se do nich nemusela dostat nikdy. Mamka mi domluvila trénink, trenér řekl, že to nevypadá vůbec špatně, a tak jsem pokračovala.

A když porovnáš tyto dva kluby, v čem jsou jiné?

Celkově v tom přístupu. Ve Škorpionech jsme hlavně měli jenom jednoho trenéra a nejvyšší kategorie končila u dorostenců, nikdo starší už tam nebyl. Zároveň to bylo více rodinné a všichni jsme se tam znali, všechna děcka, všichni rodiče. Ve Vítkovicích to je více profesionální, více trenérů, více holek ve všech možných kategoriích, plus ještě klučičí týmy. Celkově ta členská základna je mnohem větší a hlavně má nějaké vedení (směje se). Největší rozdíl ale vidím v přístupu jak od trenérů, tak od hráčů.

Jak často měníš florbalky?

Spíš než florbalky měním čepele nebo omotávky, které se špiní a sjíždí. Florbalku teď měním jenom tehdy, když se zlomí nebo když ji zlomím omylem já (směje se).

Máš daný nějaký jídelníček?

Snažím se si stravu udržovat, nicméně mám školní obědy (směje se). Doma jím vyváženě a před zápasy mám daný jídelníček s tím, co mi vyhovuje. Vtipné ale je, že večer před finále Poháru jsme měli na večeři v deset večer řízek s kaší a palačinky (směje se).

Jak často máš tréninky a jak to zvládáš se školou?

Pořád trénuju za dvě kategorie, juniorky a ženy. Ženy mají v úterý, čtvrtek a pátek florbalový trénink a v pondělí posilovnu. Když máme hrací víkend s juniorkami, jdu na trénink ještě i s nimi. Co se studia týče, to je na Wichterlově gymnáziu náročné hlavně na psychiku a na vůli si k tomu učivu prostě sednout a drtit se. Všechno si plánuju a snažím se každý den alespoň něco udělat, ale ne vždycky to vyjde (směje se). Třeba když se po týdnu vrátím z reprezentační akce, tak to fakt nemám šanci dohnat a nastává období hodně špatných známek (směje se).

Máš nějaký sportovní nebo florbalový vzor?

Vtipné je, že Denča Ferenčíková byla můj vzor, když jsem začínala ve Vítkovicích. Pak mě trénovala v dorostenkách a teď hrajeme spolu, což je takový paradox.

Pojďme se vrhnout na Pohár. Byl to zápas, který se vysílal i na ČT sport, byla jsi nervózní?

Jo, hodně. Ve stresu jsem byla už od pondělí před odjezdem. Nejvíce to na mě dolehlo po poradě v hotelu a pak samozřejmě když jsme přijeli na halu a všude byly kamery a v rohu komentátorské studio. Během rozcvičky jsem se pak už soustředila jenom na sebe a po prvním střídání to ze mě spadlo.

První třetina byla super, pak přišla ta druhá a vy jste polevily. Co se stalo?

Do zápasu jsme vkročily dobře, přišla přestávka a my jsme nebyly schopny na ten dobrý začátek navázat. Chodov toho využil, začal být mnohem aktivnější a získal především sebedůvěru, která mu možná v první třetině chyběla. Ve zkratce, uškodila nám přestávka.

Co se dělo v kabině po druhé třetině?

Popravdě, ani nevím (směje se). Trenéři chodí do kabiny vždycky trochu později, ale když jsme tam byly jenom my holky, tak jsme si říkaly, že to dáme, že nemáme co ztratit a že jsme tady přece nejely tak dlouhou cestu pro prohru (směje se).

A jak jsi celkově prožívala třetí třetinu? Byl například moment, kdy už jsi přestala věřit ve výhru?

Ve třetí třetině už jsem nehrála, jelikož nás trenér stáhl na dvě pětky, ale šla jsem tam s tím, že to holky zvládnou a že to vyhrajeme. Holkám jsem věřila a snažila jsem se je co nejvíce podpořit pokaždé, když přišly na střídačku. Jsem přesvědčená o tom, že prohru si nikdo nepřipouštěl, všichni bychom věřili do poslední sekundy. Rozhodně nás namotivoval náš první gól, kdy jsme si začaly věřit ještě více. Asi jsme měly i trošku štěstí, že to tam padlo (směje se), ale to k tomu patří. Pak přišla vítězná střela a to byl moment, na který nikdy nezapomenu a přeju každému, aby ho někdy zažil.

Počtvrté jste porazily Chodov v prodloužení. Nebylo by lepší je porazit rovnou v základní hrací době?

Jo no, tak lepší by to bylo (směje se). Trenéři si z nás dokonce kvůli tomu dělají srandu. Upřímně si myslím, že Chodov to asi bude mít v hlavě, počtvrté prohra a ještě takhle blbě. My si ta prodloužení nijak nepřipouštíme. Do každého zápasu jdeme naplno s tím, že chceme vyhrát. Hrálo se navíc jenom třikrát patnáct minut (pozn. normálně třikrát dvacet), tak nám čas možná trošku i chyběl. Každopádně zápas musel být o to víc atraktivní pro diváky.

Co se dělo po zápase?

Po zápase jsme s půlkou týmu spěchaly na vlak (směje se). Daly jsme si šampaňské (nealkoholické samozřejmě), udělaly nějaké fotky, řekly si, že jsme dobré, rychle se osprchovaly a letěly na nádraží. Druhá půlka ještě zůstávala na zápas mužů, kteří hráli chvilku po nás a taktéž vyhráli.

A kolik lidí se ti ozvalo s gratulacemi?

Ozvalo se dost lidí, i takoví, od kterých bych to vůbec nečekala. Napsali mi spolužáci, kamarádi a dokonce se ke gratulacím přidali i někteří učitelé. Je to od nich moc hezké a vážím si každého jednoho z nich.

A měla jsi během zápasu někde v hlavě, že se na tebe spousta lidí kouká?

Myslela jsem na to především během rozcvičky a přemýšlela jsem, kolik lidí teď nad tím asi sedí, byla jsem trošku pod tlakem. Později jsem si už nic takového nepřipouštěla.

Když se na celý zápas zpětně podíváš, změnila bys něco?

Koukala jsem se na záznam a myslím si, že střely, které jsem měla, letěly dobře. Co mě ale mrzí, je jedna situace, kde jsem měla být více natlačená do brankoviště a mohla jsem v podstatě střílet do prázdné brány, chyběly mi tam dva kroky. Je to pro mě ponaučení pro příště. Musí se ale uznat, že Christiánová (pozn. brankářka Chodova) je opravdu dobrá, bylo to proti ní těžké.

Jaká byla vůbec celá cesta pohárem?

Tím, že jsme vyhrály Pohár loni, jsme rovnou šly do osmifinále proti Znojmu. Pamatuju si, že tam byla skvělá atmosféra a především plná hala. Další zápas s Olomoucí jsme měly pod kontrolou a pak jsme šly v semifinále na Ostravu. Celé utkání, ostatně jako všechna předchozí s Ostravou, bylo vyhrocenější, protože jsme dlouhodobí rivalové.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Za svůj největší osobní úspěch považuji, že jsem se dokázala dostat do juniorské reprezentace, a dokonce jsem měla za ni možnost hrát zápasy ve Finsku. A za ten týmový asi tato výhra v Poháru, protože hraju za ženy prvním rokem, je to pro mě o to větší úspěch.

Je nějaká možnost tě vidět hrát naživo nebo v televizi?

Pokud hrajeme doma (jak za juniorky, tak za ženy), je možnost nás vidět na Dubině. Všechny extraligové zápasy žen jsou dokonce i vysílány na stránce https://www.tvcom.cz/.

Na závěr bych ti, Jani, chtěla moc poděkovat za čas věnovaný našemu rozhovoru, protože vím, jak moc zaneprázdněná jsi. Přeji ti do budoucna mnoho štěstí a úspěchů jak ve florbalovém, tak osobním životě a držím palce, ať si splníš všechny sny.