Vítej v mé pavoučí síti!

Jsem Pauchok neboli v překladu pavouček. Pod tímto jménem budu psát něco, co je otiskem mých pocitů, mých myšlenek a tuh. Něco tak niterního, že tomu sama nerozumím, dokud to nerozpletu do slov. Schovám se přitom pod maskou pavoučka, protože si někdy jako pavouček připadám. Malinká a příjemně neviditelná, když k sobě vážu nitky myšlenek.

S tím, co napíšu, nehledám uznání, ani si nemám potřebu něco dokázat. Je mi jen líto, že by některé snad nadějné věci měly zůstat někde na papíře ve skříni (nebo já to vlastně ani na ten papír nikdy nenapíšu).

Pokud chceš znát mé skutečné jméno, to ti neřeknu, ale můžeš mi říkat, jak chceš. Říkej mi Tarantule, Skákavka, Pokoutník, Vdova nebo Meta. Budu tím, co zrovna potřebuješ, stejně jako mé básně. Nebudu vysvětlovat jejich význam, najdi v nich význam, jaký chceš, jaký právě potřebuješ. Takové je mé umění.

Pod tímto malým představením najdeš jednu z mých básní a já se zatím loučím.

 

Tvůj,

Pauchok

---

Samota

Za oknem v dálce hvězdě podobno,

září červavé světýlko v temnotě,

Ležím tu sama, kolem mě nehybno,

kdy třeba spánku, myslím o Samotě.

 

Samota je zvláštní bytost,

trest i dar s krvavou mašlí.

As že vzájemně jsme měli lítost,

my, prázdno k prázdnu, jsme se našli.

 

Samota mě často jímá

ve svá obětí chladivá.

Když kolem mě celý svět dřímá,

svleče, když nikdo se nedívá.

 

Když zmocní se mě, někdy slzím,

zas někdy sténám radostí.

Že před světem celým teď zmizím,

dokud Samota nepustí.

 

Ráda bych oči měla jiné,

však souzena mi slepota.

Nehybno kolem, hvězdy stinné,

světýlko a…

Samota.