ČÍM CHCI BÝT, AŽ VYROSTU, NAKL. KRIGL 2020

Co jste řekli, když se vás tehdy někdo ptal: „A čím bys chtěl být ty, až budeš velký?“ Já chtěl být voják. To jsem chodil ještě do školky. Pak na základní škole jsem chtěl být architekt jako moji rodiče. A teď, teď chci být vědec.

Buďme ale upřímní. Povede se mi něco z toho? A pokud ano, budu šťastný? Většině lidí se to nepovede. Žijí průměrný život v obyčejném zaměstnání s neoriginální rodinou a skromnými cíli. Znamená to, že jsou nešťastní? Naivní dospívající by řekl, že ano. A já si teď také nedokážu představit, že bych žil tak, jak žijí všichni ostatní. Normálně.

Jak to tedy dělají? Návod na to, jak snášet obyčejný život, se skrývá v malých a naivních radostech. Dospělý, který už nepotřebuje velké a ušlechtilé cíle, se smíří s tím, co má, a je za to šťastný. Například moji rodiče. Ráno vstanou, pozdraví mě, jdou do práce, a tak pořád dokola. Ale oni to vydrží, i přesto, že je ta práce už tolikrát omrzela. To, co je žene kupředu, jsou snad vzpomínky na jejich studia a jejich rodina. To dělá jejich rutinní život snesitelným.

A právě tohle je obdivuhodné. Člověk, který najde zalíbení v tom, co dělá, přestože není svými schopnostmi a postavením nijak výjimečný, dokáže být šťastný a spokojený. Pro nás naivní adolescenty, kteří pořád čekáme úžasný a jedinečný život, je tahle myšlenka asi těžce stravitelná. A když tento zlom přijde, jakože se ho všichni jednou dočkáme, budeme se muset smířit s tím, že jsme obyčejní a to, co je na nás opravdu unikátní, je naše motivace a myšlenka, která nám pomáhá tento fakt snášet.

Takže ano. I zdánlivě obyčejný život dokáže být obdivuhodný. A většina populace tímto životem žije. V drtivé většině případů sice není tak obdivuhodný, jak jsme si jej představovali, ale i tak je šťastný. A až tato krutá realita na nás, mladé a naivní, přijde, budeme stejně jako ostatní žít potichu a budeme chránit ty radosti, které nám tuto realitu pomáhají snášet.