Zdroj: Wikimedia.org

Vím, že Valentýn už je dávno za námi, ale i tak jsem ti chtěla ukázat něco na zahřání u srdíčka. Tato báseň byla napsána bohužel už dávno. Popisuje jedinou chvíli. Napsala jsem ji, abych zachytila svou vzpomínku lépe než jakákoliv fotka. Nic než vzpomínka už mi taky nezbyla, ale pokaždé, co si pročítám ty řádky pod čarou, slyším znova šumět rákos a cítím teplo planoucích mraků. Cítíte ho taky?

Tvůj,
Pauchok

Když svět patřil nám

Chladná modř vody,

sukni z rákosu má jezero bledé.

Za ním chytla oblaka,

od slunce už hoří celičké nebe.

Vnímám však jen tebe.

Imprese, jak maloval by Monet sám

se rozléhá mi přede zraky.

Lid obdivuje safírovou modř

a rubínové mraky.

V mojí malbě ty jsi taky.

A v tu chvíli jsme tu sami,

mezi útržky jen vlastních vět.

Není nikdo v celém světě,

kdo moh by vzít tu chvíli zpět.

Svět je můj a ty jsi se mnou,

já jsem s tebou, tvůj je svět.