Exkurze je událost, na kterou se celá naše třída těšila už od kvarty. Chvilku jsme měli obavy, že by se „zásluhou“ covidu mohla zrušit, ale naštěstí se tak nestalo, a tak jsme mohli v úterý 26. 4. vyrazit na dlouho očekávanou cestu.

Nevyjíždělo se v plném počtu, jelikož v naší třídě neexistuje akce, do které by nějak nezasáhla matematická/fyzikální soutěž. Exkurze samozřejmě nebyla výjimkou. Proto nás vyjíždělo o sedm žáků a pana profesora Vavroše méně. Chyběl taky Kuba, kte  rý přijel pouze na fyzikální olympiádu a vracel se domů, jelikož ho týden předtím zmohla nemoc.

U té se ještě zastavíme. Nemocný Kuba nám všem prokázal laskavost tím, že nám víkend před exkurzí poskytl chatu, na kterou několik jedinců dorazilo. To ovšem netušil, že tak mezi všechny přítomné rozšíří jistou nákazu, která se tak roznese i mezi další účastníky exkurze. A tak se stalo, že na našem poznávacím výletu byla konstantně minimálně trojice nemocně cítících se lidí. V pondělí po návratu do škol, nás tedy dorazilo devatenáct, v úterý šestnáct a ve středu už ani nevím, jelikož jsem se stala jedním ze slabých kusů ležících doma. Ovšem ti, kteří byli ve škole, taky zrovna zdraví nebyli, protože neexistovaly dvě minuty bez záchvatu kašle v jedné z mála zaplněných lavic.

Ale teď, zpátky k exkurzi.

Vzhledem k malému počtu lidí odjíždějících společně první den a k času, ve který se tento odjezd konal, což bylo v opravdu nehezkých sedm ráno, byl v autobuse příjemný klid svádějící ke spánku. Já jsem si četla Utrpení mladého Werthera a během toho mě Marie poprosila, jestli bych nemohla číst nahlas. Postupem času poslouchalo více a více lidí. Odpoledne jsme měli knihu dočtenou a začala se číst kniha Petr a Lucie. To už se přidali i naši nerdi, takže zadní polovina autobusu poslouchala předčítání. Následující den jsme měli dočtenu i tuto knihu, takže jsme začali číst Směšné lásky, které jsem už jednou četla, takže jsem měla jistotu, že vím, že se kniha bude líbit. Do konce akce jsme ji také stihli dočíst. Výsledkem mého předčítání byla ztráta hlasu a bolest břicha. Člověk by to ani nečekal, ale čtení nahlas dost namáhá břišní svaly.

V autobuse se ale pouze nečetlo, neobešlo se to bez klasických autobusových aktivit, jako je zpěv, křik a urputné debaty. Poslední den jsme si dokonce s Adamem dávali oční souboj, kdy jsme se nemohli podívat jinam, než tomu druhému do očí. Bylo povoleno pouze mrkat. Takto začala nejhorší hodina a půl mého života. Jeden by ani neřekl, že se dá na někoho tak dlouho dívat, ALE – bohužel dá. Adamovy oči v jednu chvíli selhaly a začaly slzet. Jeho pláč je proto pouze ukazatelem, jak zoufalým se může člověk stát po hodině a půl dlouhém očním kontaktu se mnou.

Jedna z věcí, která vyšla najevo, byla krásná nedochvilnost našich profesorů. Sraz u autobusu byl v 15:45, takže když bylo 16:00, a ještě se tam nikdo z učitelského sboru neukázal, přišlo nám vhod jim zavolat. Ondřej proto zvedl telefon s rozhodnutím kontaktovat pana XXXX. „Trenére? Sdělte mi vaši polohu.“ „No Ondro, my ještě sedíme tady v restauraci, někteří teprve dostali polívku, pošleme vám řidiče, ať otevře autobus.“ Abych ale nekřivdila pouze profesorům, tak musím říct, že v moment tohoto telefonátu nás u autobusu bylo pouze osm. Ostatní seděli v restauraci spolu s matkou třídní a zbytkem profesorů. Nakonec dorazili s půlhodinovým zpožděním. Od této chvíle už měli na každém srazu alespoň tři minuty prodlevu.

Na závěr bych ráda zmínila chaos posledního večera. Třetí noc znamenala také odchod mé sociální nálady a nutné dobití této pomyslné baterie. Po dvou hodinách „o samotě“ jsem se rozhodla najíst. Vzala jsem si kelímek s instantními nudlemi (díky, Vilmo) a šla ke klukům do pokoje pro varnou konvici. Po cestě tam jsem potkala Dominika, který mi oznámil, že ostatní kluci ještě venku hrají fotbal a že jejich konvice je vypůjčena v pokoji 4. U schodů jsem pak narazila na šest kluků od hlavy až k patě mokrých, stojících pouze v trenýrkách. Šli kolem rybníka. (Podotýkám, že bylo okolo desáté večer a rozhodně nebylo horko.) Moc jsem neměla energii na to, abych tomu věnovala pozornost, tak jsem pokračovala ve své cestě za konvicí. Když jsem zaklepala na pokoj 4, otevřel mi Ondřej, který mi předával konev se slovy „Dalibor si v ní vaří ponožky, tak ji pak prosím přines zpátky.“ Aha, z konve byla najednou pračka. Ok, takže jsem šla pro jinou, a to do pokoje k holkám. Ty byly zamknuté na dva západy, a když mi otevřely, naskytl se mi pohled na zvláštní kult, kdy seděly v předsíni okolo Dominika a střihaly mu vlasy. Tady se prý ale konev nepoužívala jako pračka, takže bylo bezpečné ji použít. S jídlem jsem se tedy konečně vrátila do svého pokoje, kde na mě čekala Julie sedící na posteli v nemocničním plášti, ve kterém z nějakého důvodu spala a zeptala se mě, jaký mám názor na Židy. Nevím. Šla jsem ven na čerstvý vzduch, kde se za chvíli objevila i Julie, jelikož k nám do pokoje přišla skupina lidí sušit Dominikovy umyté vlasy, protože pouze u nás byl fén. Po dvaceti minutách venku to Julii přestalo bavit a začala házet do okna koupelny kusy hlíny, aby jim naznačila, že už by se ráda vrátila dovnitř. (???) Já jsem mezitím odešla do pokoje ke klukům, kde jsem v předsíni udělala slalom mezi lampami oblečenými za lidi (nevím) a dostala se do kuchyně, kde se smažily palačinky.

Nevím jak lépe vystihnout poslední večer než slovem: chaos. Nemohu bohužel zmínit všechny skutečnosti, které se odehrály, přesto mám pocit, že chaos je adekvátní pojmenování, kterému porozumí i ti, kteří tam nebyli (Kubo).

Jediné, co mohu zmínit na závěr, je to, že jsme vděčni, že jedno z mála míst, kde se profesoři dostavili včas, byl odjezd, protože bez nich by to vůbec ale vůbec nebylo ono. Děkujeme.