ZDROJ: CDR.CZ

„Crrr, budíček! Káva, maily, meeting, pracovní plán na příští měsíc, rychlá sváča v bufetu a pak zpět do kanclu… Zničehonic večer – padám znaven, spím neklidným spánkem pana ZODPOVĚDNÉHO.“

Nalejme si čistého vína, každý z nás v tom někoho poznává. Ať se nám to líbí, nebo ne, všichni jsme k tomu někdy někým vedeni nebo přímo tlačeni. Bohužel jen málo lidí si dnes může dovolit být svými vlastními pány a řídit tempo a směřování vlastního života podle sebe. Proč? Protože celek takovéto jedince nemůže podporovat. Celek, připomínající včelstvo, považuje za nejefektivnější, když jedinec co nejlépe zapadne do úlu. Rodíme se a vyrůstáme pro svou práci, kterou budeme celý život svědomitě vykonávat a v případě ohrožení celku za svou společnost (za své včelstvo) ochotně položíme život. Dokonalé!

To vše ale na úkor krásy individuality každého jednotlivce, protože být jiný, vybočovat z řady – znamená poškozovat systém, snižovat jeho efektivitu.

Zdá se, že pro budoucnost netvoříme roboty s umělou inteligencí, ale spíš se těmi roboty stáváme my sami. Netroufám si říci, zda je to dobrá, nebo špatná cesta, ale musím si klást otázky. Když se jako roboti (či včely dělnice) přestaneme chovat, kdo tu práci bude dělat za nás? Budeme pak ještě hodni nazývat se „lidé“?