Sedm Samurajů (1954)

Co si představujete pod pojmem starý film? Film, který vyšel už před rokem, před pěti lety? Film vašeho dětství? Nebo film z roku, kdy vašim rodičům bylo deset? Mým cílem je v tomto článku zajít ještě dále do minulosti, přesněji řečeno do doby narození vašich babiček a dědečků, kdy vznikaly jedny z největších klasik, jež se však po tak dlouhém čase staly pro běžného člověka neznámé. Jakožto zapálený filmový fanoušek vám chci ukázat, proč tito „černobílí“ veteráni stojí za pozornost. Věřím, že jejich znalost je užitečná nejen zájemcům o studium filmu, ale i obyčejným lidem.

Jelikož toho mám na srdci trochu více, musím nechat 100 nejlepších filmů podle Amerického filmového institutu a celou éru muzikálů na někdy jindy. Zato vám však představím jeden z důvodů, proč se na staré filmy dívat, a tím je jejich vliv.

Nezřídka kdy se stává, že se režisér při natáčení inspiruje nějakou tou klasikou, ať už dějem, kamerou nebo střihem. Kinematografie je celkově závislá na přejímání. Tvůrci si půjčují myšlenky jeden od druhého, ztvárňují literární díla, dělají remaky, rebooty, sequely a prequely… Ale je pravdou, že někdo musel být první.  

Sedm statečných (1960)

Jedním takovým velmi vlivným režisérem a scénáristou je i Akira Kurosawa, k jehož odkazu se filmaři obrací dodnes. Právě proto se většině lidí vybaví spíše filmy natočené po jeho vzoru než jeho vlastní. Kurosawa se sám často inspiroval historií a knihami – konkrétně od Dostojevského, Shakespeara nebo japonského spisovatele Rjúnosukeho Akutagawy. Jeho nejvýznamnějším dílem je však snímek Sedm samurajů (1954), jenž se stal předlohou americké westernovce Sedm statečných (tu bychom mimochodem mohli považovat také za starý film, vznikla totiž jen o šest let později).

Rašómon (1950)

Sedm samurajů se označuje za nejlepší japonský film a není se čemu divit. I se svou více než tří a půl hodinovou (!!!) stopáží jeho sledování uteče velmi rychle, což už samo napovídá, že se jedná o mistrovské dílo.

Snímek je zasazen do středověkého Japonska. Vesničané pravidelně trpí nájezdy banditů, a tak se jednou rozhodnou, že si na svou ochranu najmou samuraje. I když shánění pomoci není jednoduché, protože jsou chudí a jako rolníci mohou nabídnout pouze rýži, nakonec se jim podaří jednoho „rytíře“ přemluvit. Ten na ochranu vesnice naverbuje dalších šest (lépe řečeno pět a půl) mužů a společně začnou místní vidláky připravovat na střet s bandity.

Děj působí téměř jako pohádka, sálá z něj duchaplnost a epičnost – ve smyslu velkoleposti a hrdinství. Přesto je konec spíše nešťastný a vede k zamyšlení.

Poslední souboj (2021)

Že je inspirace Kurosawou aktuální, dokazuje i snímek Poslední souboj (2021), který sdílí dějovou linku a kompozici s Kurosawovým Rašómonem z roku 1950. Oba dva se odehrávají ve středověku (každý samozřejmě na opačném konci světa) a popisují tu samou událost – zneuctění ženy – z několika různých úhlů pohledu. Osobně mě příběh zas tolik nezaujal, přece jenom Rašómon je první film, díky kterému se Kurosawa dostal do světového povědomí, pozdější filmy už více míří na západní publikum.

Celkově jsou staré filmy výborným zdrojem ikonických scén, významně ovlivnily popkulturu a odkazy na ně stále můžeme najít v různé míře – od remaků po pouhé easter eggy. Podstatnější však je, že častokrát definovaly samotné filmové žánry a natrvalo se budou zrcadlit v jiných úspěšných filmech.