Pozn. red.: Zdalipak víte, že se v letošním roce jeden z Wigymáků probojoval do celostátního kola Dějepisné olympiády? O tento nebývalý úspěch se zasloužil Matyáš Hrbáč, student 7.B. Téma letošního 51. ročníku dějepisného klání znělo Šlechta v proměnách času. Matyáš si do ústředního kola připravil prezentaci na téma Šlechtic mého regionu. Dlouho přemýšlel, až nakonec jeho volba padla na Felixe Lichnovského z Voštic. Byl to muž mnoha podob: vzdělanec, duelant, voják, žurnalista, politik, lev salonů i milenec. Redakce Glossaria přináší Matyášovu studii o tomto výjimečném muži. Dozvíte se v ní například, že byl posledním milencem ženy, která byla pravděpodobnou biologickou matkou Boženy Němcové. Ano, vy, kteří jste v hodinách češtiny dávali pozor, jistě tušíte, že touto ženou je sestra „paní kněžny“ z Babičky, tedy Dorothea Zaháňská. Pozornost pan Hrbáč věnuje i okolnostem romantické smrti šlechtice v revolučním Frankfurtu roku 1848. Nejzajímavější částí Matyášovy práce je její druhá část. V ní se pokusil (se znalostí historických reálií a pramenů) o fiktivní deník tohoto šlechtice.

Úvodem

Po zveřejnění výsledků krajského kola jsem začal hledat aristokrata, který by splňoval kritéria a byl někým, kdo by mě díky své životní pouti poučil o zákoutích dějin, o kterých moc nevím. Na mysl mi přišly známé rody ostravského regionu Wilczkové a Larischové, ve své době nesmírně bohaté.

Během prohlížení internetu mi však padl do oka rod, o kterém jsem nikdy neslyšel, přestože byl ve své době velice vlivný a měl své sídlo na zámku v Opavském Hradci, ke kterému mám blízký vztah. Rod Lichnovských z Voštic zde sídlil od roku 1778 a vtiskl zámku dnešní podobu. Výběr jsem konzultoval se svým profesorem Pavlem Měrkou, který mě odkázal na Karla Aloise Lichnovského, mecenáše Mozarta a Beethovena. Při studiu dostupné literatury mě však zaujala osobnost jeho vnuka Felixe Lichnovského, dobrodruha, vojáka a poslance německého Národního shromáždění, jehož život byl již historiky částečně zdokumentován. To bylo klíčové, kvůli mé neznalosti němčiny a z toho vyplývající neschopnosti jít ad fontes. Felix Maria kníže Lichnovský z Voštic mě nakonec upoutal natolik, že jsem se mu rozhodl věnovat svou práci. Při výběru útvaru práce jsem okamžitě zavrhl možnost vytvořit Průvodce po panství vybraného šlechtice v době jeho života. Jednak proto, že se Felix Lichnovský během svého dospělého života na svých panstvích mnoho nezdržoval, dále ve výběru sehrála roli má antipatie vůči tomuto zaměření práce. Rozhodl jsem se pro zpracování důležité události ze života formou fiktivního deníku, protože je mi tento formát blízký možností subjektivity a retrospektivy.

Lichnovští z Voštic

Na začátku svého výzkumu jsem se nejprve rozhodl důkladně seznámit s historií rodu Lichnovských, abych se v další fázi bádání lépe orientoval v rodinných reáliích a případných aluzích.
Rod Lichnovských z Voštic je starým, původně vladyckým rodem ze Slezska. Vznikl spojením dvou rodů, vladyků z Lichnova a vladyků z Voštic. Stalo se tak sňatkem Hanuše z Voštic s Žofií z Lichnova, manželkou posledního člena rodu Lichnovských. Rod v průběhu staletí nabýval na významnosti, v průběhu 18. století byli postupně povýšení až do stavu knížecího. Druhým knížetem Lichnovským byl výše zmíněný Karel Alois, který byl přítelem a podporovatelem Ludwiga van Beethovena i přítelem Amadea Mozarta. Ti jej několikrát navštívili na jeho panství v Opavském Hradci. Karlův syn Eduard Maria Lichnovský se vyznamenal autorstvím knihy Geschichte des Hauses Habsburg, dnes již překonaného díla o historii rodu Habsburků, ceněného jen pro rozsáhlost zdrojů. Z díla číší jeho konzervativní a legitimistické postoje, které měly velký vliv na prvorozeného syna Felixe.¨

Evropský bouřlivák Felix Lichnovský z Voštic

Po obeznámení se s historií rodu, jsem svou pozornost obrátil na protagonistu své práce. Nejprve jsem se zaměřil na období dětství, studia a celkového života před jeho odjezdem do Španělska. Snažil jsem se nalézt kořeny jeho konzervativních postojů. Tuto etapu života velmi dobře zmapoval Dušan Uhlíř ve své knize Slezský šlechtic Felix Lichnovský.
Felix Lichnovský z Voštic se narodil Eduardu Lichnovskému a jeho manželce Eleonoře Zichy na zámku v Opavském Hradci. Po dětských letech strávených na tomto sídle a absolvování opavského gymnázia se zapsal ke studiu práv na olomoucké univerzitě. Akademické prostředí však opustil po pouhých dvou letech. V roce 1835 se přihlásil do pruské armády, kde sloužil u pluku hnědých husarů. Avšak pro svůj jižanský temperament ani v armádě dlouho nevydržel a po roce ji opustil. Odjel poté do Berlína, kde se snažil vstoupit do diplomatických služeb Bedřicha Viléma III. Vedl zde, stejně jako během působení ve vojsku, nevázaný život a tím panovníka odrazoval od přijetí na vysněnou pozici. A tak Lichnovský v roce 1837 po tomto krátkém, neúspěšném pokusu o vstup do diplomacie odjel do Španělska.

Život před Frankfurtským sněmem

Následně jsem se zaměřil na roli knížete Felixe v karlistických válkách a jeho osud v následujících letech. Snažil jsem se nalézt stopy konzervativních názorů, ale zároveň se i vzdělat v tématu karlistických válek a prozkoumat život Felixe Lichnovského na Pyrenejském poloostrově. V oblasti karlistických válek mi velmi pomohla diplomová práce Poslední lancknecht a faccioso Evy Járové, konkrétně část věnovaná Lichnovskému. V otázce jeho osudu v následujících letech jsem nejvíce čerpal z knihy Dušana Uhlíře.

Lichnovský po svém pobytu v Berlíně vstoupil do vojska dona Miguela, aby tak osvědčil své legitimistické postoje a bojoval za jeho právo na trůn. Konexe a tituly mu dopomohly k tomu, aby se z něj záhy stal brigádní generál, ale již v roce 1839 Španělsko opustil po porážce karlistů. Lichnovský poté cestoval po Evropě, navštívil Portugalsko, kde pochopil, že přechod ke konstituční monarchii je v budoucnu nevyhnutelný. Během cest po Evropě se seznámil s Dorotheou kněžnou Zaháňskou, sestrou známé Paní kněžny z Babičky a možnou matkou Boženy Němcové. I přes věkový rozdíl 21 let se do sebe hluboce zamilovali, jak dokládají dochované dopisy. S kněžnou jej pojila katolická víra i zájem o politiku a podpora konstituční monarchie, kterou u kněžny vyvolaly události francouzské Červencové revoluce roku 1830. Díky její finanční pomoci dal Felix Lichnovský do pořádku svá panství a pustil se do politiky. Poté, co vypukla v roce 1848 revoluce ve Francii, odjel do Berlína, aby se účastnil vysokého politického dění.

Frankfurtský sněm

Po březnových událostech v Berlíně zasedl Felix Lichnovský dne 18. května 1848 ve Frankfurtském sněmu jako poslanec za Ratibořsko. Tam se přiklonil k největší, nacionálně liberální frakci Casino. Byl považován za vynikajícího řečníka a baviče, vyjadřoval se v duchu svých konzervativních názorů, negativní stanovisko zaujímal především k obnovení a k revoluci v Praze. V posledních dnech byl podporovatelem příměří v Malmö.

Poslední dny

V revolučním roce se dánští nacionalisté pokusili připojit ke své zemi Šlesvicko a Holštýnsko, vévodství, která měla od středověku s Dánskem společného panovníka. Němečtí obyvatelé to nechtěli dopustit a požádali Německý sněm o vojenskou pomoc. Prusko obě vévodství obsadilo a postupovalo do Jutska. Protože však hrozil vznik mezinárodního konfliktu, uzavřel pruský král 26. září 1848 příměří. První hlasování Frankfurtského sněmu z 5. září o příměří vedlo k odmítnutí, druhé hlasování 16. září však skončilo jeho přijetím. To vyvolalo bouři nevole především u liberálů zaměřených proti monarchovi. Lidé se začali srocovat a 18. září došlo na stavění barikád. Parlament byl v ohrožení, a proto se čekalo na příchod württemberské artilerie. Lichnovský armádě okolo třetí hodiny na koni vyjel vstříc společně s generálem Auerswaldem. Když vjeli do nepřátelsky naladěného davu shromážděného ve frankfurtských ulicích, byl Lichnovský rozpoznán a dal se na útěk. Ukryl se ve sklepě domu, kde jej ovšem vypátrali. Zfanatizované obyvatelstvo začalo Lichnovského bít klacky a nakonec postřelilo. V nemocnici ještě stihl odkázat svůj zámek Opavský Hradec Dorothee kněžně Zaháňské. Krátce poté vydechl naposled.

 

Fiktivní deník Felixe Lichnovského z Voštic

26. srpna 1848

Dnes bylo ve švédském Malmö konečně přijato příměří ve věci šlesvické. Díky Bohu za intervenci našeho krále, ale riskovat válku s Ruskem i Británií v tuto revoluční dobu je krajně nevhodné. Je určitě správné zabránit spojení Německého spolku s neněmeckým státem. To chci a musím podporovat, ovšem myslím, že k tomu ještě nenazrál čas. Nyní je ta pravá chvíle na jiné činy, činy uvnitř Německého spolku! Postup Bedřicha Viléma byl správný, přesně takový, jaký měl být.
Vystrašil ty dánské nacionalisty a revolucionáře, aniž by proti sobě poštval Británii či Rusko.
Zítra se nejspíše bude hlasovat. Očekávám odpor.

5. září 1848

Po včerejších vášnivých debatách došlo k hlasování o Malmöském příměří. Vystoupil jsem na tribunu a pronesl svou řeč. Řeč, ve které jsem se snažil přesvědčit ty levicové pány z Deutscher Hofu a Donnersbergu. Ty, kteří slyší jen na strádání dělníků a proletářskou sounáležitost. Apeloval jsem na ně takto: „… ti pánové, kteří zde celé dny hovoří o proletariátu, o hladových a strádajících nemajetných třídách tak, jako bychom my byli uzavřeni veškerému lidskému citu, by měli uvážit, že na severu u Baltického a Severního moře jsou distrikty, které strádají a hladovějí, že tam jde o existenci mnoha německých továrních měst, které nebudou mít přes zimu chléb…“
I přes mou snahu o zmírnění militantních nálad bylo příměří odmítnuto v poměru 238 proti ku 221 pro příměří. Copak ti zabedněnci nechápou, že šlesvická válka je jen malá, nepatrná epizoda velkých německých dějin? Copak nechápou, že máme možnost sjednotit německý lid pod velkým pruským panovníkem a vytvořit tak nejsilnější stát na kontinentě? Proslýchá se dokonce, že i někteří pruští poslanci hlasovali proti příměří, proti svému králi, proti své zemi. Jedním z nich má být i ten starý pohádkář Grimm, ten nepoučitelný snílek.

7. září 1848

Dnes mi ranní poštou přišel dopis od mých voličů. Žádají mé odstoupení ze sněmu pro směšné důvody. Vyčítají mi nepřátelství k levici a demokratům. Jak jsem v červnu řekl: „Mezi námi dvěma (mnou a levicí) nezavládne nikdy smír.“ Copak to nevěděli, když mě volili, když mě dokonce podporovali zarytí liberálové? Vyčítají mi odmítavé stanovisko k polské otázce, vyčítají mi odpor proti zrušení šlechtických titulů a privilegií, vyčítají mi podporu armády! Ale já hlasuji jen podle svého nejlepšího svědomí a vědomí. Toho se budu držet do své nejzazší smrti. To jim také hodlám napsat. Nenechám se očerňovat.
Lelka, toho hlučínského Moravce nechám přeložit na jinou faru. Robert se stal kanovníkem olomoucké kapituly, ten to spolehlivě zařídí. Pokud se mu to nepodaří, budu muset kontaktovat von Diepenbrocka. Hlučín je sice mimo jeho pravomoc, ovšem jeho vliv sahá ne do Hulčyna, ne do Olomouce, ale až do Říma.

 

12. září 1848

Teprve dnes jsem si, kvůli překotným událostem posledních dnů, našel čas odpovědět na dopis Ratibořských ze srpna. Odpověděl jsem takto:
„Dostal jsem do rukou Váš přípis datovaný v srpnu v Hlučíně. Když mne voliči ratibořského kraje povolali za poslance do německého konstitučního parlamentu, vycházeli nepochybně z předpokladu, že ve Frankfurtu budu v každém nastalém případě mluvit a hlasovat tak, jak to podle svého svědomí a přesvědčení uznám za správné a účelné. Takto jsem toto poslání přijal. Prohlášení, které v úvodu Vašeho přípisu zmiňujete, nebylo ode mne nikdy požadováno a ani jsem je nevydal, ale vyslovil jsem se proti těm, co v jednání parlamentu sledovali své sobecké cíle. I kdybych se však ve Vámi uvedeném smyslu vyjádřil, nebyl by zde žádný rozpor v mém jednání. Z celého srdce vyznávám, že stojím otevřeně na straně lidu, ale Vám nepřiznávám žádné právo vydávat se za pruský lid. Jste jen jeho malá část a ostatní části myslí jinak a chtějí něco jiného. V otázce Poznaně, amnestie a šlechtictví, jsem hovořil a hlasoval, jak mi svědomí a mé přesvědčení, jimiž se řídím, přikazovaly, tedy dělat to, co je nutné a užitečné pro skutečné dobro Německa, a tedy i pro Vaše dobro. Toho se budu stále držet a nedám se zmást žádnými pokusy o ovlivňování.“
Jsem zvědav na jejich odpověď. Zítřejší den bude nadmíru důležitý, protože nastane další hlasování o Malmö. Mám připravený proslov, který nebude rozdělovat, jak je mým zvykem, ale sjednocovat.
Sepíšu si ho ale až zítra, dnes jsem již k smrti unaven.

16. září 1848 21:30

Dnes proběhlo druhé hlasování o příměří z Malmö. Vystoupil jsem, jak jsem si včerejšího večera předsevzal. Vystoupil jsem, neboť mi tato záležitost velmi leží na srdci. Ve svém projevu jsem apeloval na uzavření míru a to v souvislosti s tím, za co již dlouho bojuji a v čem mě podporuje má milá Dorothea, tedy ve snaze o sjednocení Německa pod vládou pruského panovníka. Řekl jsem krom jiného: „…to jediné, co by mělo mnohé z nás opravňovat k vystoupení na tribuně, jako mne, by bylo urovnat cestu k usmíření a zprostředkování. Předchozí řečníci pohanili a zahrnuli nadávkami návrhy na zprostředkování. Tím nám vzali to jediné, co nám zbývá, to nejvyšší, čeho je třeba, totiž palmu míru mezi námi, od čeho závisí mír v Německu…“
K mému naprostému překvapení a obrovské radosti přijalo Národní shromáždění návrh na ratifikaci příměří z Malmö. Debata byla dlouhá a vleklá, trvala od deváté hodiny ranní až do osmé večerní, ale mé snažení se vyplatilo. Z Paulskirche jsem sice odešel až pozdě, ale plný radosti a naděje v další vývoj. Ovšem již cestou domů jsem zaznamenal nevoli Frankfurťanů. Stále to nechápou! Stále nechápou nevýznamnost celé této války a naopak nebezpečí, které by plynulo z jejího pokračování.
Proti tomu však nejsem schopen nic učinit.
Mé snažení posledních dnů bylo zdárně završeno, proto jsem se rozhodl vyslyšet prosby své lásky Dorothey a odjet za ní zítra na zámek v Zaháni. Má Minscherl mě určitě netrpělivě očekává a já se již nemohu dočkat, až uvidím její milovanou, laskavou, nádhernou tvář.
Později téhož večera
Porušuji svůj zvyk a zapisuji si druhý zápis dne. Napětí v ulicích houstne, lid je proti příměří. Mé setrvání ve Frankfurtu je nyní samozřejmostí, a tak nemohu odjet za mou drahou.

17. září 1848

Situace eskaluje, lid se bouří. Na Pfingstweide došlo k lidovému shromáždění, podle některých tam bylo na osm tisíc lidí. Odhodlal jsem se vyjet do města a mé kroky zamířily do Casina. Byl tam také von Gagern a von Auerswald. Diskutoval jsem s nimi o situaci, ale k ničemu kloudného jsme se nedobrali. Ta lůza nás prohlásila za zrádce vlasti, svobody a cti.
Jsem lidem nenáviděn pro své názory. Ach, ta moje věčná rozpolcenost, ti napravo ve mně vidí pro můj postoj ke konstituci revolucionáře, pro ty nalevo jsem zase revolucionářem málo, a k tomu všemu aristokratem. Uvědomuji si nebezpečí a budu se mít na pozoru.

18. září 1848 14:30

Začínají se stavět barikády! Lid útočí na Paulskirche. Málem se jim podařilo vrazit dovnitř. Vojáci město neznají a nedokáží se v něm orientovat, Frankfurtští jsou v čtyřnásobné přesile. Stojí na fetunzích a jsou pány situace. Čekáme na příchod würtenberské artilerie, vyjedu jim skrz Eschenheimskou bránu vstříc. Dnes opět poruším svůj zvyk a zbytek událostí si, dá-li Bůh, zapíši večer.

10. října 1848

Bůh mému Lichymu nepopřál dožít se večera. Nepopřál mu ani dožít se toho očekávaného, vytouženého setkání se mnou. Můj milý vjel do davu a byl okamžitě rozpoznán. Prchal a prchal, ale byla mu zatarasena cesta další skupinou frankfurtské lůzy. Ukryl se ve sklepě domu, k mému neštěstí jej ovšem vypátrali a ubili. Ta chátra ho surově zavraždila. Mého Lichyho, mého miláčka.
Od té chvíle jsem na světě, ale nežiji. Dýchám, ale dusím se. Piji, ale žízním.

Dorothea kněžna Zaháňská