Archiv příspěvků 2011 – 2022

(Ne)známé melodie – Proč se dívat na staré filmy ⅔

Čaroděj ze země Oz (1939)

Čaroděj ze země Oz (1939)

Muzikály na rozdíl od obyčejných filmů přežívají v povědomí veřejnosti po desetiletí. Z velké části se na tom podílejí animáky Walta Disneyho. No řekněte, jeho Sněhurku a sedm trpaslíků zná každý, a to, i když měla premiéru v roce 1937. Druhým faktorem podílejícím se na slávě filmových muzikálů je jejich hudební složka, díky které se jedná prakticky o jediné filmy, o nichž se učí na školách.

Muzikálovou éru bychom mohli datovat od třicátých do konce šedesátých let. Samozřejmě, že i během těchto čtyřiceti let došlo k jistému vývoji, a tak nemůžeme házet muzikál z roku 1945 do pytle s muzikálem z roku 1965. Muzikály spolu s westerny vládly klasickému Hollywoodu až do jeho konce, tedy do doby kolem roku 1970, kdy došlo ke kolapsu studiového systému. Na scénu se dostal nový směr, který přinesl muzikálům krušné časy – realismus. Starý teatrální Hollywood zkrátka vyšel z módy.

Gene Kelly ve Zpívání v děšti (1952)

Gene Kelly ve Zpívání v dešti (1952)

Na muzikálových filmech je krásná právě ta strojenost a jednoduchost. K písním se můžu vyjádřit nejlépe slovem „výstřední“. Když se točí muzikál, tvůrci se většinou snaží jít s dobou, a tak písně napodobují to, co zrovna „frčí“, což ne vždy dopadne dobře. Staré filmy mají tu výhodu, že je divák nemůže s ničím porovnávat, a tak mu písničky těžko budou připadat trapné.


Za první klíčový muzikál bych označila Čaroděje ze země Oz. Ten v roce 1939 ohromil diváky barevným obrazem a vizuálními efekty (částečně je však stále černobílý/sépie). Jeho odraz v popkultuře je enormní, v USA je dokonce považován za nejlepší pohádku! Osobně si však myslím, že u nás – mimo dětské publikum – se takového úspěchu nedočkal.

Mým nejoblíbenějším kouskem a také nejlépe umístěným muzikálem v žebříčku nejlepších filmů podle Amerického filmového institutu (2007) je Zpívání v dešti z roku 1952. Tato romantická komedie vznikala pod taktovkou hollywoodského velikána Genea Kellyho ve spolupráci se Stanleym Donenem. Protagonisty ztvárnili kromě Kellyho, který zvládl vedle režírování dokonce i odzpívat a odtančit hlavní roli, Donald O’Connor a Debbie Reynolds.

Audrey Heprburn a Rex Harrison v My Fair Lady (1964)

Audrey Hepburn a Rex Harrison v My Fair Lady (1964)

Už samotná zápletka je úsměvná, ocitáme se v době kolem roku 1927 a ve světě se právě rozmáhá zvukový film. Herci a v podstatě i celý filmový průmysl musí čelit dosud nevídanému problému, a tím je lidský hlas. Písně jako „Singin’ in the rain“ nebo „Good morning“ se staly ikonickými. Čeho je zde snad ještě více než zpěvu, je step. Některé hudební pasáže jsou téměř nekonečné, ale fascinující zároveň. Člověk žasne i nad hereckou úrovní.

Hlas je klíčovým prvkem i v jiném muzikálu. My Fair Lady (1964) George Cukora, filmová adaptace (divadelního muzikálu podle) hry Pygmalion od George Bernarda Shawa, podle mého sice nedisponuje nezapomenutelnými písněmi, zato má na kontě osm Oscarů a hlavně Audrey Hepburn v hlavní roli. Díky ní je o zábavu postaráno.

Julie Andrws jako Mary Poppins (1964)

Julie Andrews jako Mary Poppins (1964)

Nakonec musím zmínit Julie Andrewsovou a její dva legendární muzikály Mary Poppins (1964) a Za zvuků hudby (1965). V obou dvou snímcích vystupuje jako milá, inteligentní a zároveň zásadová chůva, kterou by si přálo mít každé dítě. V Mary Poppins navíc kouzlí a bez problému se přenáší do Disneyho animovaného světa. Není divu, že se v anglicky mluvících zemích stala samostatným pojmem. Za zvuků hudby vyměnilo fantazii za romantiku a Londýn za Rakouské Alpy, jinak se toho příliš nezměnilo.


Klasický Hollywood se svým množstvím muzikálů je ideální cestou k poznání starých filmů – tak jsme se k nim dostala i já. Slavné tváře a známé melodie vytváří příjemnou atmosféru pro každého diváka.

Tagged as: , , , , , , , ,

Komentáře nejsou povoleny.