Foto: Jakub Plíhal. Zdroj: aktualne.cz

Už dávno odbila půlnoc a já se pouze modlím, aby nezačalo sněžit. Všichni si vždy přejí bílé Vánoce, ale já Vánoce nemám rád. Je to totiž čas, který by měl člověk trávit se svou RODINOU. Ale já, já jsem sám. Když jste na ulici a nemáte kam jít, kam se schovat, nemáte práci vlastně celý čas, co jste při vědomí (snažíte se při něm nebýt), je těžké nebýt sám. Já jsem vlastně celá má RODINA.

Choulím se do klubíčka na rohu vedle pobočky Národní banky a univerzity, protože tmavá omítka obou budov uchovává sluneční svit, a já mrznu. Přemýšlím nad tím, co jsem dnes vyžebral. Napadá mě, že své RODINĚ opravdu zazlívám, když si koupí alkohol místo toho, aby si pořídila například svíčku. Protože mrznu. Přemýšlím o tom, jak na své RODINĚ opravdu nemám rád, že neustále popíjí alkohol, aby zapomněla, že je o Vánocích sama v mrazu na ulici.

O Vánocích k nám pokaždé přijížděla babička. To bylo v časech, kdy naše RODINA byla ještě malá. Tohle období bývalo v roce to nejlepší. Perníčky, dárky a pohádky. „Až ti bude nejhůř, vždy si vzpomeň, jak ti bylo dobře.“ Tohle naší rodině vždycky říkávala babča. RODINA vzpomíná… Vedle televize byl krb. Teplo, teplíčko. Babička vždy nosívala velké červené brýle. Ne – modré. Nebo zelené? Ne – vůbec ne. Vzpomínky začínají blednout. RODINA zapomíná. To na ní nemám vůbec rád.

Už jen pár hodin a vyjde slunce. Bude nový den. Vše od znova. Já jen doufám, že ten koloběh brzy skončí. Naše RODINA ale nechce zemřít. To vůbec ne. To by bylo vůbec to nejhorší, co by se mohlo stát. Nemám vůbec rád, když se naše RODINA rouhá.

Hodiny na radnici hned vedle ukazují, že už bude za chviličku sedm ráno. Na ulici pomalu začíná život, což pro naši RODINU znamená stěhování. Radši si rovnou kleknout a sklonit hlavu. Tak se nejlépe žebrá. Kolem banky prochází muž v černém obleku. Takový by naše RODINA také chtěla. Ale nemá ho. Nemá nic. Je k ničemu. Dost! Opravdu nemám rád, když naše rodina přemýšlí.

Pán nám hodil dvacku. Ano, ano. „Děkuji uctivě, pane. Děkuji.“ Je moc zima na to, aby naše RODINA mohla souvisleji mluvit. Dvacka. Nádhera. Ta se dá dělit jedničkou, dvojkou, trojkou. Vlastně trojkou ne, to ne. Čtyřkou ano, pětkou… Naše RODINA má zase na čtyři cigarety. Potom desítko. To by naše RODINA měla dvakrát dvě cigarety, nebo dvacku. To je akorát.

Dvacka. To je jedno levné víno v obchodě vedle. Nechci myslet. Na naší RODINĚ mám nejradši to, že ví, co je pro nás nejlepší.