Gary Oldman a Amanda Seyfried – Mank (2020)

Dostáváme se do finále! Představuji vám žebříček nejlepších filmů sestavený Americkým filmovým institutem v roce 1998. Možná vás napadne, že tento výběr už musí být značně zastaralý, ale není tomu tak. Aktualizace z roku 2007 s pořadím jen lehce zahýbala, složení v první desítce však zůstalo téměř totožné, z čehož vyplývá, že mu jasně dominují právě staré filmy.

Za nejlepší americký film všech dob byl prohlášen Občan Kane. Tento snímek vyšel roku 1941 a režíroval jej Orson Welles, kterého můžeme vidět i v hlavní roli. Pointa je velmi prostá, ale samotný scénář značně komplikovaný, jelikož se zde prolínají události z různých období života ústředního hrdiny. Díky tomu Občan Kane vyčnívá nad všemi starými klasikami. Ty jsou charakteristické právě tím, jak se zápletka odvíjí pěkně popořadě.

Když už se bavíme o Občanu Kaneovi, bylo by škoda nezmínit i jeho sarkastický „film o filmu“. Mank z roku 2020 popisuje okolnosti vzniku scénáře, který doprovázely spory Orsona Wellese s Hermanem J. Mankiewiczem. Celý snímek je silně stylizovaný – černobílé provedení, autentický mono zvuk a hlavně šíleně přeskládaný sled událostí připomínají originál každým coulem. Nutno však podotknout, že si díky Mankovi uděláte na „nejlepší americký film“ docela jiný názor.

Paul Henreid jako československý odbojář Laszlo v doprovodu Ingrid Bergman – Casablanca (1941)

Na druhém místě skončila jen o rok mladší Casablanca od Michaela Curtize. Film se odehrává na pozadí druhé světové války v marockém nočním baru, kam dorazí proslulý československý odbojář Viktor László se svou chotí Ilsou. Chtějí společně utéct do USA, potřebná jsou však tranzitní víza, která jim má obstarat majitel baru, shodou okolností Ilsin bývalý přítel. Aby toho nebylo málo, celou situaci komplikují podezíraví němečtí důstojníci a zkorumpovaní policajti.

Casablanca je krásné drama s idylicky hrdinským vývojem děje, které se do historie kinematografie zapsalo hlavně prostřednictvím ikonických výroků.

S dovolením třetí příčku v seznamu přeskočíme – Kmotr z roku 1972 by nám mezi ostatními staříky malinko vyčníval – a navíc zde máme nejvýdělečnější americký film (se zohledněním inflace) všech dob. Jih proti Severu (1939) se mimojiné „proslavil“ i deseti vyhranými Oscary, nechutně dlouhou 238 minutovou stopáží a rasově nekorektním provedením (je však třeba dodat, že jeden z těch Oscarů patřil první takto oceněné Afroameričance).

Vivien Leigh a Hattie McDaniel – Jih proti Severu (1939)

Stopáž protahují dobové prvky jako například tzv. intermission, s tím se u starých a dlouhých filmů můžete setkat docela často. Jedná se o okénko s hudebním doprovodem, které film dějově rozděluje. V případě Jihu proti Severu je první část méně dramatická, druhá oproti tomu pak napěchovaná zvraty. Co se slavných jmen týče, režisérem byl Victor Fleming a ústřední dvojici ztvárnili Clark Gable a Vivien Leighová.

V TOP 10 nejlepších filmů nalezneme i Čaroděje ze země Oz a Zpívání v dešti, o kterých jsem již psala v předchozím článku, a jiné staré filmy.

Dorazili jste na konec mého trojdílného povídání o filmových veteránech. Představila jsem vám převážně americké hollywoodské klasiky, ale i několik snímků od japonského režiséra Kurosawy. Troufám si říct, že všechny se určitou měrou odrazili na kinematografii a popkultuře, a i když některým je už víc jak 80 let, stále dokáží zaujmout či pobavit diváka.

Asi jsem se už zmínila, ale mě tyhlety vykopávky neskutečně baví. Je jasné, že žánrový výběr je omezenější, na druhou stranu ten zážitek a celkové provedení je často nezaměnitelné.