„Nelez na ten trávník, nebo Dybal vyběhne na balkónek se samopalem a bude střílet!“ I takové hlášky kolují mezi Wigymáckými studenty. Nejen to, jak se pan profesor Jiří Dybal dostal ke správě školních sportovišť, ale také třeba proč nebyl ke spatření ve škole od konce října, se dozvíte během čtení dalšího ze série rozhovorů s učiteli.

---

Na začátek bychom se mohli vrátit do vašich studentských let. Kde jste studoval a jaký jste byl student?

Na základní školu jsem chodil do Polanky, kde jsem i bydlel, tam jsem chodil od první do osmé třídy. Následně jsem přestoupil na gympl tady do Poruby, naproti naší škole, tenkrát se ta škola jmenovala Malá Thälmannka. Na základce jsem byl dobrý student, na gymplu to bylo už trošku horší (směje se), zvlášť začátek, pak už to bylo lepší.

Proč vedly vaše kroky na vysokou na obor tělocvik, zeměpis? Měl jste tyto předměty rád už jako student?

Jelikož tělocvik mě bavil už od mala. Hrál jsem házenou už jako dítě, takže tělocvik byl jasná volba, a řešil jsem pouze co k tomu. Tehda byly kombinace buď tělocvik a zeměpis nebo tělocvik a základy společenských věd (občanská výchova), tak jsem zvolil zeměpis.

 Šel jste ihned po vysoké na naši školu, nebo jste předtím učil ještě jinde?

Já jsem učil již od 18 let, tehdy ještě jako neaprobovaný učitel, jelikož jsem se na výšku nedostal na denní studium hned po maturitě, takže jsem první ročník studoval dálkově. Díky tomu, že jsem nestudoval denní studium, jsem zároveň stíhal učit. Tak jsem chodil po různých základkách jako záskok za učitele na nemocenské, něco jako místo mě pan Hudec a pan Holický. Takže jsem prošel takové školy jako jsou Bulharská, Ukrajinská, Valčíka. Další rok jsem už chodil na normální denní studium a po dodělání vysoké školy tady v Ostravě jsem šel učit do Polanky, ale tam jsem zůstal jenom asi dva roky.

Kdy jste pak zamířil na naši školu?        

Už ani pořádně nevím, myslím že to byl rok 95 nebo nějak tak.

Z jakého důvodu jste si ji vybral?

Úplně jsem nechtěl učit na základce v místě bydliště, jelikož to učení není úplně ideální, ne že by mě to tam nebavilo, ale všichni tě tam znají, takže jsem chtěl učit někde jinde. A naskytla se příležitost jít sem, tak jsem toho využil.

Myslíte si, že se nějak změnil přístup žáků k tělocviku za tu dobu, co učíte? (myšleno jejich všestrannost)

Neřekl bych úplně že změnil, spíš se rozevřely nůžky, jinak řečeno jde vidět velký rozdíl mezi těmi, kdo sportují i mimo školu a kteří ne. U těch, kteří sportují je ten přístup stále stejný, a u těch, kteří nesportují, se z něj stává ten nejhorší předmět ve škole.

V poslední době do hodin tělocviku přibyl spinningový sálek. Co na něj říkáte?

Za mě je spinningový sálek výborný kompromis, ke kterému jsme došli. Jelikož stále přibývají třídy, máme už zaplněné tělocvičny od první do deváté hodiny od pondělí do pátku, takže jsme potřebovali nějaký další prostor, kde by moha výuka probíhat. Takže se muselo najít nějaké řešení, kde se budou třídy učit a spinningový sálek byla dobrá volba. Předtím tam byl jenom nějaký sklad, takže je dobré, že se to dá takto využívat. Naštěstí se na to našly peníze, takže jsme to mohli takto zrealizovat.

Chodíte jako tělocvikář ve svém volném čase sportovat? Jaké sporty jsou vaše nejoblíbenější?

No, otázka měla být jaké sporty BYLY vaše nejoblíbenější (směje se). Teďka chodím v rámci rehabilitací každý den právě do spinningového sálku, vždycky přijdu do školy, něco tady udělám a pak jdu cvičit právě tam. Po tom úraze doufám, že budu moct normálně jezdit na kole, chodit po horách, ale jestli se vrátím k nějakým volejbalům nebo tak podobně, to úplně nevím.

 A jaké teda byly vaše oblíbené sporty?

Tak já jsem prošel vším možným, tenis, badminton, squash, ale toho všeho jsem nechal, ať si tu achilovku neurvu, a pak samozřejmě volejbal, který mám rád. Ale samozřejmě byly i další sporty, softball jsem hrál chvilku, házenou jsem dohromady 20 let hrál a pak trénoval.

Kdy vám byl do rukou svěřen školní traktůrek a další povinnosti spojené s údržbou sportovišť?

Všechno to začalo mezi lety 2001 a 2003, kdy sportoviště vypadala úplně jinak než teďka, a mi osobně vadilo, že to vypadá tak, jak to vypadá, takže jsem se snažil shánět peníze na to, aby se to přestavělo. Takže když to s nadsázkou řeknu, to, na co se teďka díváme, je moje práce. Postupně jsem tady musel dodělávat další a další věci, tehdy tady ještě byli dva údržbáři, ale ten jeden ze zdravotních důvodů nemohl dělat úplně všechno, tak jsem to po něm přebral a dělám to doteď.

Mohl byste nám přiblížit, co všechno obnáší starání se o školní sportoviště?

Jednoduše řečeno, je to ročně asi 400 hodin práce. Nejnáročnější na tom všem je, že než dodělám jednu stranu, tak druhá strana je rozpadlá. Je to vlastně pořád dokola. Když se podíváme třeba na antukové hřiště, není to úplně nejlépe udělané, takže z toho vychází škvára. Jenom válcování a upravování toho kurtu před začátkem sezony zabere třeba 20 hodin práce. Pak ta antuka samozřejmě ještě lítá, takže se musí pravidelně kropit, po výuce pořádně, aby nebyla měkká, a to je pořád dokola.

Otázka, kterou si pokládá mnoho studentů 3. ročníků, z jakého důvodu nám byla přidána hodina zeměpisu oproti předchozím ročníkům, které už zeměpis ve třeťáku neměly?

To vím přesně, protože v době, kdy se místo jedné třídy na osmiletý gympl začaly přibírat dvě, jedna anglická, druhá matematická, oproti předešlým třídám měla každá o hodinu tohoto předmětu více, muselo se někde ubrat, protože každý ročník má maximální počet hodin. Takže se tehdy dohodlo, že se nebude zeměpis učit už od primy, ale až od sekundy, a zároveň se pak přidá hodina do třeťáku, respektive septimy. Předtím byl zeměpis už od primy, ale pouze do sexty, respektive druháku.

Zhruba od konce října do konce března vás studenti na chodbách školy nemohli potkávat, co se vám stalo?

Při hraní volejbalu jsem si utrhnul achilovku.

Místo vás tedy museli naskočit učitelé na záskok, znáte je osobně?

Neznal jsem je, teďka už jsem je stihl poznat. Jsem velmi rád, že to vůbec někdo dělá, jelikož suplování by bylo blbé a spojené hodiny tělocviku nejsou ideální, za mě spojené je vždycky špatně, takže jsem rád, že někoho sehnali, přestože Kuba (Hudec) může pouze pondělí, úterý a pátek, tak aspoň ty tři dny.

Jaké to pro vás bylo, když jste musel zůstat doma?

Tím, že jsem si to urval, tak jsem věděl, že to bude na dlouho. Nejhorší byly první tři týdny, kdy jsem nemohl dělat vůbec nic, nepodal jsem si ani kávu, nepoložil jsem tu nohu ani na zem, nemohl jsem dělat vůbec nic, jenom se čučet do stropu nebo na televizi, jenom ležet.

Na závěr ještě jedna otázka mimo školní prostředí. S paní Melichárkovou jste se potkal až na naší škole nebo už dříve, než jste nastoupil?

Potkali jsme se až na škole tím, že jsme spolu začali učit.

Nakonec bych vám chtěl poděkovat za váš čas, který jste si nejen na mě, ale i na všechny čtenáře udělal, a doufám, že si někteří žáci budou více vážit vaší práce na školních prostranstvích.