Minulý školní rok jsem vám něco slíbila a myslím si, že nastal čas slib splnit. Už jste asi slyšeli, že o tiskárnách nemám příliš milé mínění, ale to, co vám budu vyprávět dneska… to je přímo horor. Jinak to nazvat nedokážu. Je čas povzpomínat, jak jsem si kvůli svému inkoustovému nepříteli málem nadělala do kalhot. Pokud vám první edice ze série unikla, doplňte mezery zde.

Fun fact: prý tato fotka vznikla v roce 2025… já už nevím. Zdroj: bohužel já

Psal se rok 2019, asi prosinec, to už si přesně nepamatuji. Tehdy, ještě jako 15letá, světem a Wigymem skoro neposkvrněná, jsem si v klidu dřímala. Přeci jen, bylo pět hodin ráno a já nepatřila mezi dojíždějící, kteří musí překonat dvě řeky a tři pohoří, aby se dostali ke škole. Najednou jsem otevřela oči a chvíli jen hleděla do blba. Až pak mé uši zaregistrovaly nepříjemný, mi odněkud známý zvuk. Pak mi to došlo – to vřeštění pocházelo z tiskárny.

Tohle zjištění mě v rychlém okamžiku dostalo ven z vyhřátého pelechu. Můj mozek má jeden podmíněný reflex. Tiskárna = špatné. A tiskárna, když dělá, co nemá? Ještě horší! Pod stolem na mě svítila malá obrazovka, na níž zářilo mé nenáviděné „Probíhá příprava…“ Háček byl v tom, že já nic tisknout nepotřebovala a že můj notebook spal stejně jako já ještě před minutou.

Situace se stupňovala. Ďáblův inkoustový obdélník shledal, že už je dostatečně připraven. Ozvalo se hučení prvního stupně. Jelikož jsem nedoplnila papír, následovalo hučení druhého stupně. Ještě předtím než nastal vrcholný třetí řev, probrala jsem se a škubnutím jsem odpojila tiskárnu ze zásuvky.

Seděla jsem na posteli a přemýšlela nad tím, co se teď sakra stalo. Odkud byl vyslán pokyn ke startu? Abyste pochopili závažnost situace, tak technologie, obzvlášť počítače, ve mně vyvolávají respekt. Obzvláště když je s nimi něco špatně. Jako mladší mě podobná událost potkala při hraní Simíků – modrá obrazovka smrti, tehdy ještě o dost děsivější než dnešní smutný smajlíček. Mamka si zrovna šla zdřímnout, takže jsem jako poslušné čekala usazená na gauči, dokud se nevzbudí. A pak jsem brečela.

Zpátky k prosinci. Co uděláte, když máte zdravotní problém? Nebo potřebujete vědět, jak dlouho vařit brambory? Zeptáte se strýčka Googla! Do telefonu jsem tedy ťukala „printer randomly printing in the middle of the night“ Všichni víme, že Google vám mnohdy řekne, že bolení hlavičky se rovná diagnóze rakoviny. Mě zavedl na stránku Redditu, kde měl jiný uživatel podobný problém jako já. S jedním rozdílem – on v tiskárně papír měl a dočkal se výsledku. Víte, co mu přistálo na stole?

Autoportrét vyděšeného posery. Zdroj: vyděšený posera

Vlajky. Islámského. Státu.

S vykulenýma očima jsem četla odpovědi ostatních. Říkali něco ve smyslu, že se asi někdo přes WiFi připojil do tiskárny, bla bla, že si z něho asi chtěl vystřelit… V ten moment jsem si uvědomila jednu životní mantru. Nevědomost znamená blaženost. Zhasla jsem displej telefonu a pokoušela se na celou událost zapomenout. I přes veškerou snahu jsem však bděla až do prvního budíku.

Co by se mi vytisklo, nad tím si hlavu snažím nelámat moc často. Stále se řídím heslem „nevědomost = blaženost“ a pokouším se žít život dále bez ohledu na tuto vzpomínku. Ale věřte mi, když říkám, že tohle té jedné černé malé odporné vyčůrané inkoustové bestii NIKDY neodpustím. Ani v hrobě.