ARMÁDNÍ GENERÁL, ZDROJ: AC.ARMY.CZ

Autorkou následující slohovky je Klára Bódiová. Plynule navázala na výchozí text (kurzíva) a vytvořila thriller plný emocí. Zaujme vás příběh plný napětí stejně jako češtináře, když opravoval Klářinu cvičnou slohovou práci studentky maturitního ročníku?

Mojí největší touhou bylo sebrat se a hned ráno vypadnout z města. Ale když zařinčel budík, bylo jedenáct, když jsem dopíjel kafe, bylo půl třetí, a když zazvonil Antonín, byly čtyři. Podle toho, jak světlo dopadalo na závěs v pokoji, musel být venku nádherný den. Vypil jsem s Antonínem ještě jednoho turka a vyšli jsme na ulici.

Přesněji řečeno, byl jsem doprovozen skupinou šesti elitních bodyguardů ke dveřím svého vozu. Abyste tomu lépe rozuměli, musím zmínit, že jsem generálem a inspektorem českých ozbrojených sil a Antonín, o kterém jsem se zmínil, je můj osobní řidič a nejlepší přítel. Dnes má za úkol dopravit mě na tiskovou konferenci na Pražském hradě. Jak já ty tiskovky nenávidím. Abych pravdu řekl, když jsem začal uvažovat o své budoucí funkci, nenapadlo mě, že je s ní spojeno tolik komunikace s veřejností.

Jezdíme vždycky jinou trasou a v jinou dobu. Je to nutné z bezpečnostních důvodů. Dnes jsme vyjeli necelé dvě hodiny před plánovaným zahájením tiskovky, což je neobvykle brzo. Nepřikládal bych tomu žádnou váhu, ale mé znepokojení umocnil fakt, že se mnou ve voze dnes nebyl jen Antonín, jak tomu obvykle bývalo, ale také dva bodyguardi, jejichž jména jsem neznal.

Uběhlo zhruba dvacet minut jízdy, když Antonín odbočil na výjezd z Prahy na Liberec.  “Tady něco nehraje,” pomyslel jsem si, “něco není v pořádku.”  Obrátil jsem se na bodyguarda sedícího vedle mě. Ten jen mlčel a zarytě sledoval krajinu ubíhající v okně. V autě vzrůstalo napětí každou sekundou. Opakovaně jsem žádal muže o vysvětlení, ten ale stále neodpovídal. Celou situaci zaregistroval Antonín, přistavil na nejbližším odpočivadle a obrátil se na mě. Tak vážnou tvář jsem u něj ještě nikdy neviděl. Pochopil jsem, že následující zprávy rozhodně nebudou pozitivní. Nemýlil jsem se. Antonín se dal do vysvětlování a já cítil, jak mi mráz běhá po zádech. Cítil jsem, jak se mi probouzejí všechny hmatové receptory na kůži. Oči, jako by zaostřily. Uši, jako by slyšely i ultrazvukové frekvence. Měl jsem pocit, že místo krve mi cévách koluje adrenalin a než Antonín dokončil poslední větu,  stékal mi studený pot po zádech,  až smáčel celou košili.

Najednou mi vše zapadlo do sebe. Pochopil jsem, proč jsme neplánovaně vyjeli o dvě hodiny dříve. Proč Antonín kličkoval zapadlými uličkami, kam noha slušného člověka ani nepáchne. Proč bodyguard pečlivě registroval každý pohyb v okolí vozidla, a hlavně, proč mi Antonín informaci tak dlouho zatajoval.

Není totiž jednoduché nejlepšímu příteli oznámit, že je na něj naplánovaný atentát.