Archiv příspěvků 2011 – 2022

Výhru jsem měl na dosah

VELKÁ VLNA U POBŘEŽÍ KANAGAWY – KACUŠIKA HOKUSAI

VELKÁ VLNA U POBŘEŽÍ KANAGAWY – KACUŠIKA HOKUSAI

„Zítra se v Aidoneu dražší japonské grafiky z 19. století. Chceš jít taky?“ zeptal jsem se jí a v duchu doufal, že řekne ne. Aidoneus byla aukční síň na nejdražší ulici města. Chodil jsem tam dvakrát za měsíc, abych doplnil naše rodinné sbírky a byl zase o kousek blíže otevření vlastní galerie.

„Půjdu s tebou, ale dražby se nezúčastním,“ odpověděla a položila si ubrousek na klín. Má žena Viktorie si na umění vůbec nepotrpěla, I přes to, že byla jeho zdrojem. Před svatbou sem nechodíval, do předražených restaurací, nekupoval dvě stě let staré vázy, ani nechodil na tu nesnesitelnou operu, kterou Viktorie tak milovala. Byl jsem jako každý druhý člověk. O to větším překvapením bylo, že jsme se s Viktorií nakonec vzali. Její věno se krom prostorného bytu (jehož hodnotu zařízení jsem s pomocí katalogu Hnutí umění a řemesel vyčíslil a následně zjistil, že jeho prodejem bych do konce života už nemusel pracovat), skládalo i ze dvou tuctů obrazů od světoznámých malířů, které si její zámožná rodina nechala namalovat. Od té doby se účast na aukcích stala mou nejoblíbenější formou snobství. Jediným zklamáním se stal fakt, že má žena pochopením pro umění zrovna neoplývala. Její netečný pohled mě vždy dokázal vnitřně pobouřit, až jsem z toho nemohl večer usnout.

Dalšího dne jsme vyrazili do Aidonea. Viktorii jsem zanechal v obchodě s dámskými klobouky naproti aukční síně a sám jsem zamířil dovnitř. Usadil jsem se v druhé řadě vedle svého známého. Jmenoval se Tony a jeho zkušenosti v dražbě byly nezměrné. Vždy mi poradil, zda má dané dílo smysl kupovat a za kolik. „Teď,“ přiklonil se ke mně a řekl polohlasem, „začni na dvaceti.“

Dal jsem se do práce. Všichni zájemci postupně utichli, měl jsem „výhru“ na dosah.

„Čtyři sta,“ ozval se někdo ze zadní řady. Tóny zavrtěl hlavou: „Šílenec.“

Znepokojeně jsem se otočil. Ten hlas patřil hnědovlasému muži přibližně mého věku. Nikdy jsem ho v Aidoneu neviděl.

„Prodáno!“

Za dva týdny se situace opakovala. Neznámý muž se na poslední chvíli zapojil a zase si sám vydražené dílo odnesl. Byl jsem naštvaný a zvědavý zároveň. Proč si pokaždé vybere mého favorita? Kde bere tolik peněz? Zkusil jsem přijít ještě za týden a ten záhadný člověk mě znovu porazil. Otráveně jsem se vrátil domů a velmi neomaleně jsem požádal Viktorii o čaj. Co mám k čertu dělat s penězi, když je nemůžu ani utratit!

Stal jsem se stejně netečný k životu jako má žena k umění.

Tagged as: ,

Komentáře nejsou povoleny.