ZAHRADA – JIŘÍ TRNKA, ZROJ: DATABAZEKNIH.CZ

Sám. Úplně sám. Naprosto sám prolézá kouty svého světa opevněného starými zarostlými zdmi Zahrady. Když přehlédneme žíznivě blikající světlušky, nafoukaně nadané skřivany a falešně kuňkající žáby, on sám je pánem tohoto království. On sám si znova a znova pošlapal každé stéblo trávy, prodral se každým křovím a vylezl na každý strom, aby si dokonale zmapoval a vyhlédl svá oblíbená místa. Měl na to taky dost času. Sám obklopen samotou. Ha! Paradox! Před lety si ho sem přivedl postarší pán jako lék proti samotě. A jako štafetu mu právě onu samotu předal, než mu definitivně vyhasnul doutník. Zůstal sám se samotou, i když už břečťan a jiné křoviny překryl veškeré stopy úsilí o úhledně pěstěnou zahradu. Když ztichnete a nasloucháte šumu ulic městečka, na jehož kraji Zahrada leží, možná se k vám donese báchorka o Kocourovi obývajícím toto teritorium.

Kocoura žijícího v zahradě snadno rozpoznáte od Kocoura žijícího v Zahradě. Trny divokých šípků a rez děravých sudů s dešťovou vodou z něj vychovaly divokou šelmičku. Kdybyste řečem kolemjdoucích uvěřili a pokusili se alespoň klíčovou dírkou branky nahlédnout, kocoura byste nespatřili. Jeho hnědá srst splývá s popadaným podzimním listím i stíny jarně kvetoucích jabloní. Na vychrtlém oválném tělu se nese obrovská hlava plná myšlenek na vlastní blaho. Kocouří anatomie se musela přizpůsobit zdivočelému okolí, tudíž mu z lebky ční uši jako dvě lopaty či satelity číhající na sebemenší náznak narušení jeho klidu. Ocas má ideální délku na bičování, přehazování přes zeď či škrcení uličníků. I končetiny nesoucí jeho váhu jsou neobvykle dlouhé, zdobené broušenými vysunovacími drápy. Celý obraz dokresluje široký lišácký úsměv na tváři ozvláštněný pouze jedním zubem často blahem, často zimou klapajícím.

Možná vás to překvapí, ale i krásy nespoutaných zahrad omrzí. Veselé popěvky ptáčků získají hořký podtón a stáří se vám vryje do charakteru. Za zdmi z roztomilého huňatého klubka v košíku vyrostl mrzout na děravé matraci s pekáčem místo polštáře. Zdrojem radosti mu je utrpení druhých – kocour sadista. Když nemá koho týrat, spí a lenoší anebo hledá někoho, komu by pocuchal kožich. Chloupky kolem tlamy jsou drsnější a zkřivené hrubou mluvou a alkoholem. Prázdné láhve patří mezi úzký okruh věcí, které má rád – láhve a sebe samotného – kocour sadista a egoista. Empatii i úctu zejména k lidem z potřebných vlastností už dávno vyřadil. Každý den tráví stejně ubohým způsobem a trpělivě vyčkává oběť, která mu padne pod drápy a na které může dát průchod svým nastřádaným frustracím. Občas jako správný ničema jen tak zabloudí až k bíle natřené lavičce. Jindy se jí vyhýbá. Stojí u ní totiž zahradní trpaslík, jehož keramická tvář má až přemoudřelý výraz. Kocour by přísahal, že už ho slyšel mluvit. Štve ho svým vševědoucím úsměvem, který mu pokaždé připomíná smutnou skutečnost: Kocourka, který si neměl s kým hrát a jen smutně mňoukal a kolem kterého strach ze zklamání a špatné zkušenosti vystavěly těžko proniknutelnou zeď samoty. Jen občas v zeleni Zahrady vlnící se v letním horku zahlédne Starého pána, jak pokuřuje doutník a laskavě se usmívá na koťátko.