zdroj: pinterest

Bylo to asi tak loni v listopadu.  Toho, že se vše začíná hroutit, jsem si všimla skoro hned. Všechno bylo jako taková spirála, kdy se z toho dostanete, ale netrvá dlouho, a jste zase zpátky.

Všechno se děje moc rychle a svět se točí moc nahlas. Jde mi z toho hlava kolem. Touha se zvednout a odejít mi narůstá každou vteřinou, kdy mi tluče srdce v jambu. Nemyslím si, že je se mnou něco špatně, ale upřímně – možná by mělo. Ustavičná touha trpět, sklony k masochismu a pocit na zvracení při každém usínání nepovažuji za nic zlého, či nepříjemného. Přestala jsem jíst. Jím jen to, co musím. Svačiny nachystané rodiči je škoda vyhodit a obědy ve školní jídelně taky nikam neschovám. Jinak hladovím. Neustále mi kručí v břiše a a cítím, jak mi slábnou končetiny. Nechám je trpět.

Nejradši bych utekla. Mám neuvěřitelnou touhu utíkat hrozně daleko a křičet hrozně nahlas. Vykřičet ze sebe vše. Potom bych padla vyčerpáním. Zůstala by mi ale špetka sil do sebe bouchat pěstmi. Dokud bych nebyla celá modrozelená a bolavá. Dokud bych nebyla celá modrozelená a pobitá. Dokud bych nebyla celá modrozelená a domlácená jako po pádu ze schodů. Dokud bych nebyla celá modrozelená a spokojená. Utekla bych na pole, kde nikdo není. Všude by byla mlha a z chladu by se mi kouřilo od pusy. Na trávě by byly kapky rosy, takže by mi nateklo do bot. Já bych si lehla do trávy a nechala se ovívat dechem stébel. Tam bych se schoulila do klubíčka. Začala bych křičet jak nejvíce to umím. Jak nejvíce to dokážu. Chtělo by se mi zvracet vyčerpáním a tekly by mi slzy proudem. Stébla trávy by mě řezala do mé modrozelené kůže a krev by se na mně držela v kapičkách, podobně jako rosa. Jen tak bych tam ležela. Obnažena svou bolestí. Pak by začalo sněžit. Ležela bych tam dál, jen se nechávala omývat čerstvým sněhem a nemyslela bych vůbec na nic.

Vzpomínám si, že když tenkrát napadl sníh, asi tak loni v listopadu, byla jsem sama venku. Seděla jsem na lavičce a pokoušela se nemyslet vůbec na nic. Neměla jsem rukavice, takže mi časem začaly mrznout prsty. Nemohla jsem s nimi hýbat. Klekla jsem si do trávy, kde čerstvý sníh už stihl vytvořit vrstvu tenkou sotva deset centimetrů, a pomalu jsem tam ponořila pěst. Pomalé pohyby ve mne probouzely až nedočkavost. Ponořená pěst štípala a pálila, až pomalu o sobě přestala dávat vědět. Když jsem ji ze sněhu vytáhla, byla celá rudá, až mi jí bylo trochu líto. Měla jsem ale chuť si rozdrtit všechny kosti. Vrazit pěstí do zdi a roztříštit ji. Působila jako kostka ledu, kterou když upustíte na podlahu, nečeká nic jiného, než záhuba.

Přede dveřmi jsem si oklepala z bot sníh a na třetí pokus vrazila klíč do klíčové dírky, protože slabost ruky se na více nezmohla. Promrzlá kolena z klečení ve sněhu byla rudá, jako bych na nich hodiny klečela a o něco prosila. V pokoji jsem si zapomněla zavřít okno a měla jsem zasněžený celý parapet. Lehla jsem si na postel do klubíčka a ležela. Hodinu. Dvě. Tři. Sníh na parapetu stihl roztát a kapal do malé kaluže na podlaze. Ale já jsem jen ležela a snažila se nemyslet vůbec na nic. Celé tělo mě bolelo a pískalo mi v uších. Bylo mi dobře. Utrpení je vůbec podle mě ta nejvyšší forma osvícení.

Když tenkrát napadl první sníh, bylo mi dobře. Nemyslím si, že je se mnou něco špatně, ale možná upřímně – by mělo.