Nikdy jsem neměl rád lidi. Prostě jim nerozumím. Chovají se strašně zvláštně – jednu chvíli roní slzy radosti, pak zase smutku. Nedá se v nich vyznat. Všichni jsou divní.

Vždycky jsem se o sebe staral já sám. Nikoho jiného jsem ostatně nepotřeboval … a vlastně ani neměl. To mi ale bylo jedno. Bavil jsem se (se) svými encyklopediemi. Život v ústraní mi vyhovoval.

Vše se změnilo při nástupu do třetí třídy. Maminka totiž dostala nabídku na lepší práci… jenže v jiném městě. Protestoval jsem. Však marně.

Zvykat si na kolektiv, město, dům, pokojíček… to bylo moc. Cítil jsem se sám, a to i když jsem pevně v rukou svíral svou sbírku encyklopedií. Byl jsem sám. V cizím světě.

Nechtělo se mi chodit do školy. Vždycky jsem mamince ráno říkával: „Proč tam musím jít? Vždyť se to naučím sám.“ Nikdy to bohužel nezabralo.

Když mně se tam opravdu nechtělo! Obrátil jsem se proto, jako vědecky založený člověk, na vědu! A věda mě vyslyšela. Vyslala na můj nový domov blizard! Blizard tak silný, že pokryl celé město bílou přikrývkou. Nám, školou povinným, zase přinesl prázdniny. „Děkuji ti, vědo,“ pronášel jsem slavnostně každý večer před spaním.

Sníh mě odizoloval od spolužáků, ale ne od samoty. Nudil jsem se. Vydal jsem se proto na výzkumnou expedici do místního lesíka.

Schematický obrázek Mišelina, Autorovo dílo

Tam jsem dostal geniální nápad – budu vědecky zkoumat anatomii sněhuláků. Jenže si ho nejdřív musím postavit. Trošku se sice zapotím, ale co bych neudělal pro vědu.

Sněhulák stojí. Vytahuju si bloček a zapisuji: „Homo sněhulákus. Metr dvacet. Tři koule.“ Ha, je ze mě vědec.

Navštěvuji jej každý den, čtu mu encyklopedie a vyprávím mu vtipy – samozřejmě kvůli vědě. Už se necítím sám. Jsem šťastný. Dokonce jsem mu dal jméno: Mišelin.

Jenže jednoho rána ve zprávách říkali, že se blíží teplá fronta. To nesmím dopustit – nesmím přijít o Mišelina! Teda nesmím přijít o svůj vědecký subjekt!!!

Rychle se sbalím a vyrážím za svým Mišelinem. Ještě drží, to je dobře. Jsem s ním celý den. Po jeho boku… a on zase po mém. Jsme spolu. Ale je mi strašná zima. Už to déle nezvládnu. „Dobrou, Mišeline,“ rozloučím se.

…

Probudil jsem se až v nemocnici. Po dvou týdnech. O Mišelina jsem přišel. Dostalo ho globální oteplování. A tak jsem zase sám. Ale mám plán: příští zimu si Mišelina vzkřísím. Možná i jeho rodinu, kdo ví. Jen jedno je jisté – vyhlížím zimu.