Archiv příspěvků 2011 – 2022

Kateřina Šefčíková: V dětství jsem se zamilovala do Enriqueho Iglesia, od té doby byla španělština jasná volba

Mgr. Kateřina Šefčíková

Zvolit si cestu jak humanitních, tak zároveň přírodních věd, není právě běžné. I přesto jsou mezi námi učitelé, kteří takto učinili. Mezi výjimky patří také Kateřina Šefčíková. Mladá, ambiciózní učitelka, milovnice přírody, zvířat a španělské hudby.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete učitelkou?

Chtěla jsem učit vždycky, už od dětství mě to bralo. Na učitelku jsem si hrála od malička, takže to ve mně dřímalo. Když jsem byla na gymplu, trošku mě to přešlo, měla jsem období, kdy jsem chtěla dělat asi něco jiného, ale stejně jsem se k tomu vrátila.

Měla jste nějakou další možnost, co dělat, kdyby učení nevyšlo?

Ne (směje se). Měla jsem to tak, že mě bavila španělština a biologie, a nenašla jsem nějaký jiný obor, kde bych to takhle zkombinovala. Věděla jsem, že když půjdu studovat něco čistě vědeckého, tak španělštinu ztratím.

Biologie a španělština není zrovna běžná kombinace. Proč jste se rozhodla zrovna pro tyto dva předměty?

Přírodopis a biologii jsem úplně milovala. Mám hrozně ráda přírodu, zvířata, doma vlastním spoustu kytek, takže tohle mě vždycky bralo. A ohledně španělštiny, já jsem se zamilovala do zpěváka, do Enriqueho Iglesia, bylo mi jedenáct, dvanáct roků, když jsem pak šla na gympl, tohle byla jasná volba číslo jedna, druhý jazyk španělština. I když jsme si měli vybrat, jaký chceme další jazyk, kdyby ten první třeba nevyšel nebo se neotevřel, zakroužkovala jsem dvakrát španělštinu.

Který předmět máte radši? A jaké jsou plusy a mínusy každého?

Zatím to neumím říct, na každém předmětu je něco, jsou úplně odlišné. Hodiny španělštiny jsou spíš hravější, kreativnější, biologie je taková odbornější. Takže v obou předmětech si najdu to svoje a zatím neumím říct, jestli mě něco baví víc, v každém je to prostě úplně jiné.

Třeba kdybych vzala biologii, ta je hodně o memorování faktů, a i když se člověk snaží to dělat nějak jinak, zábavněji, stejně výstup je vždycky umět fakta. Chce se to potom u maturity, je povinné to ta děcka nějak naučit. Hlavně na vyšším gymplu člověk musí projet všechno, musí po nich chtít kvanta učiva. Není ten čas hodiny dělat kreativněji.

Na španělštině opravování slohovek, to je docela drsné.

Co vás na učení baví nejvíce a co naopak vůbec?

Opravování nemám ráda.

A co mě baví? Těší mě kontakt se studenty, když se zajímají o ten předmět a dávají mi nějakou zpětnou vazbu. Když jsou ta děcka živá, mě to nabíjí a odcházím s dobrou náladou, vědomím, že jim to třeba i není lhostejné.

Co vás na učitelství v mládí tak zaujalo?

(směje se) Já jsem velmi ráda zadávala úkoly. Byla jsem takový malý dirigent, měla jsem všechno pod kontrolou. Vytvořila jsem si i třídní knihu naší třídy a tam jsem si zapisovala nějaké známky.

Jaké byly vaše první dojmy z Wigymu? Měla jste nějaká očekávání?

Měla jsem trochu strach z těch dětí na nižším gymplu. Bála jsem se primy, sekundy, nevěděla jsem, jaké to bude, neměla jsem zkušenosti s tak malými dětmi.

Ale můžu říct, že mi to vyhovuje. Jsou tady menší děti, se kterými je práce hravější, ale zároveň tady jsou i ti velcí. Je to hodně variabilní a to mi nejvíc vyhovuje, ta různorodost.

Jaké jsou vaše plány do budoucna ohledně učení? V čem byste se chtěla postupem času zlepšovat?

Asi v učebních metodách. O prázdninách si čtu různé didaktiky, které přicházejí s novými metodami, snažím se to zapojovat, protože cítím, že děcka jen memorování úplně nebaví. Líbí se mi i progresivní postup, neučit se úplná kvanta, ale třeba nad něčím strávit víc času, aby si děti odnesly aspoň něco, než když se toho naučí hodně a stejně to hned zapomenou. Ale jako začátečník nevím úplně všechno, třeba i v té španělštině. V jazyku je vždycky prostor se posouvat, zlepšovat. Je to nekonečná cesta.

„Dary je můj parťák do přírody.”

Teď bych upustila od školy, když se taky o ní pořád bavíme. Máte nějaké koníčky nebo co ráda děláte ve volném čase?

S časem je to teď horší. Ještě ve volném čase učím na jazykovce, ale když jsem doma, ráda čtu, to mě baví. Snažím se i hýbat, v létě běhám, teď v zimě chodím na spinning. Chodím se psem na procházky do přírody. Potom mám ráda cestování, poznávání nových míst.

Co vám v životě přináší největší radost, motivuje vás jít dál?

Tak v práci to jsou určitě studenti, když vidím, že je to baví, to člověka donutí přemýšlet třeba o další aktivitě.

Já jsem docela optimistický člověk, i když si občas taky stěžuju. Snažím se na všem si najít něco pěkného, něco pozitivního.

Jaký okamžik ve vašem životě vás nejvíce ovlivnil ať už v profesním, nebo osobním životě?

(směje se) To bude možná, když jsem si pustila toho Enriqua, to definovalo můj život asi úplně nejvíc. Pořád si pamatuju, jak jsme seděli u počítače v pokoji sestřenek a ony mi to zapnuly, vím i, která písnička to byla.

 

Co je vaším největším snem?

V dětství jsem chtěla bydlet ve Španělsku. Jedno léto jsem tam dělala 3 měsíce au pair, ještě na gymplu, a to mě utvrdilo v tom, že tam bydlet nechci. Bylo tam strašné vedro, to mě trošku odradilo, i ten jejich životní styl. Na dovolenou ideální, ale to stačí.

Ale teď asi žádný konkrétní sen nemám. Chtěla bych někdy navštívit Latinskou Ameriku, tam jsme nikdy nebyla. Ale jinak nevím.

Jak jste se dostala k au pair?

Dohodil mi to učitel španělštiny přes školu.  K té rodině jezdilo už pár holek přede mnou, takže jsme věděli, že jsou v pohodě.

Jakých vlastností na lidech si nejvíce vážíte?

Mám ráda pozitivní a veselé lidi. Ti mě tak nabudí. Vadí mi, když jsou negativní a pořád si na něco stěžují, to mě naopak docela ubíjí. Když jsou upřímní a mají rádi zvířata, to je pro mě důležité.

Čeho si na sobě vážíte?

Kateřina Šefčíková v Granadě cestou na Alhambru, 2022

Myslím si, že jsem docela psychicky silná a odolná. Třeba ze zkoušek jsem se nikdy moc nehroutila. Nebo když je nějaká krizová situace, umím zachovat chladnou hlavu a jednat.

Jakým člověkem byste se chtěla v budoucnu stát?

Chtěla bych na lidi působit pozitivně, ráda se směju. Třeba ve škole, snažím se mít se studenty takový přátelský vztah, aby pochopili, že jsme na jedné lodi a já dělám pro ně a oni pro sebe, ne pro mě. Obecně aby si o mně lidi mysleli, že jsem upřímná, co slíbím, to dodržím a podobně.

Kde se vidíte za 20 let?

Doufám, že budu pořád dělat to, co mě bude bavit. Že budu spokojená v životě, nevím, jestli to bude učitelství, ale předpokládám, že ano. Doufám, že se ze mě stane zkušená dobrá učitelka a že se studenty budu pořád vycházet, i když pak mezi námi bude věkový rozdíl znatelný.

 

Tagged as: , , , ,

Komentáře nejsou povoleny.