Když vám řeknu jména Jana Lachmanová, nejspíš se většině z vás nikdo nevybaví. Mezi studenty byla však známá jako paní vrátná (popř. vrátnicová), ale správně to byla školnice/domovnice. Mnohokrát jsme k ní na vrátnici šli hledat své ztracené věci, půjčovala nám míče i klíče a vždy nás zdravila se širokým úsměvem a příjemným tónem. Dnes ji však už na vrátnici nevídáme, protože na konci minulého roku odešla ze školy.

Proč vlastně odcházíte z Wigymu?

Odcházím ze zdravotních důvodů, musím jít na operaci a po ní bych už nebyla schopna zůstat tady na škole. Ono se to nezdá, možná si někteří myslí, že jen sedím na vrátnici a hlídám, kdo vejde. Pravdou je, že uklízím celou vrátnici, vytírám vestibul, žehlím a peru ručníky tady ve škole, kontroluju docházku do odpolední autoškoly, o prázdninách hlídám pronájem tělocvičen a hřišť, a jelikož je škola volební místo, hlídám, aby lidé, kteří přišli volit, nechodili, kam nemají. Ale po mně přijde další paní, už jsem se s ní setkala a přijde mi, že se i těší. A já si po operaci odpočinu, a nakonec si najdu další práci, zase bych chtěla jít do školy, ale někam, kde nebudu mít tolik povinností.

Proč jste si před roky vybrala zrovna Wigym?

O Wigymu jsem se dozvěděla pomocí tety, která tu pracovala, jako uklízečka. Vyhovovala jí práce odpoledne, a tak mi tady doporučila místo. Původně jsem nechtěla, už od mala jsem nesnášela školu a nelíbila se mi ta divočina. Nakonec se mi o škole zdál sen, a tak jsem to vzala jako znamení, že můj osud sem prostě směřuje. Po dětech jsem se už nemohla vrátit do gastronomie. Několik let jsem vyráběla keramiku, potom jsem patnáct roků tlumočila znakovou řeč. Učila jsem se od kamarádů, nechtěla jsem jít na kurzy, protože si myslím, že se člověk aktivním používáním naučí rychleji než ve škole. Jezdila jsem s nimi po České republice a do Polska na hrady, zámky a jiné památky, dokonce jsme byli i v Osvětimi. Musela jsem překládat z polštiny do češtiny a pak do znakové řeči. Ruce mě pak vždy neskutečně bolely, ale co bych pro své přátele neudělala?

Co máte na Wigymu ráda a co vám vadí?

Mám tu ráda všechno, tedy kromě voleb. Většiny žáků se to nedotkne, ale pro personál je to nepříjemnost. Další volby v lednu už nebudu muset naštěstí absolvovat, ale ty minulé mi bohatě stačily. Lidé se ke mně chovají jak ke frackovi, jsou hubatí a hádají se. Vždycky jsem si s nimi poradila, ale není příjemné to skoro každý rok poslouchat. Je tu přímo jedna rodina, která mě vždy naštve. Pár let zpátky musel každý příchozí použít dezinfekci, což se této rodině obzvláště nelíbilo. A o dalších volbách to samé. Ty v září byly klidnější, nebylo tu tolik lidí, ale tato má „oblíbená“ skupina se tady zase objevila.

Jsou tu však i lidé, kteří si usmyslí, že mají povolení šmejdit po škole. Jeden chlap vlezl do prvního patra a telefonoval tam. Už se mi i stalo, že za mnou přišla paní uklízečka, že ve třetím patře je nějaký muž. Poprosila jsem ji, aby mi ho poslala dolů a tady už dostal „kartáč“. Naštěstí se nic neztratilo, ale máme tu počítače, tablety a monitory, a kdyby něco z toho zmizelo, bude to na mě. Teď už všechny dveře zamykáme, aby se nikdo nedostal do míst, kde nemá co dělat.

Měla jste někdy problém s rodiči nebo žákem?

Rodiče na mě jsou vždycky milí, o třídních schůzkách mi nosili i čokolády. Teď, když se rozšířilo, že končím, se někteří přišli rozloučit. Problém jsem měla s jedním studentem, hned můj první rok na vrátnici. Vždycky, když si chtěl půjčit míč, tak po mě kartičku hodil. Párkrát jsem mu řekla, ať toho nechá, ale on v tom neviděl problém. Pak to přestalo a o měsíc později se přišel omluvit, že měl špatné období. Ale já jsem si to odnesla.

Jinak na mě žáci byli vždy milí, jsem tu taková psychická podpora. Už se několikrát stalo, že se student rozbrečel, když nemohl najít mobil, a já je musela uklidnit. Čas od času tu rozdávám sladkosti, třeba když si někdo přijde pro klíček. Ráda vidím žáky šťastné. Někdy ale musím být přísná, třeba když se tu kloužou a dělají binec. Jsou situace, kdy musím zakročit, nechci, aby se někdo zranil.

Kdo dělá větší problémy, vyšší nebo nižší gympl?

Oba dva dělají potíže, někdy jsem překvapená, jak jsou někteří mladí chytří a rozumní, třeba jak mi odpovídají nebo když něco zařídí, a někdy zase jak někteří velcí dokážou vymyslet největší blbosti. Ale každý jsme nějaký, děláme chyby.

Věnujete se ještě nějaké tvůrčí činnosti kromě keramiky?

Taky mám ráda šití. První věc, kterou jsem kdy ušila, byly těhotenské šaty, protože když jsem čekala syna a v obchodech nebyly žádné hezké. Jelikož byl manžel havíř, čas od času donesl zbylou koženku z práce, a tak jsem měla i možnost ušít jednoduché boty. Jednu zimu, když nebyly k dostání oteplovačky pro děti, jsem ušila i ty.

Jinak umím i háčkovat, ale to mě moc nebaví. Párkrát jsem se snažila i plést, ale zkřivila jsem snad patery jehlice, tak jsem to nakonec vzdala. Nejsem žádný nervák, ale pletení je i na mě moc *směje se*. A čas od času udělám nějaké ozdoby do bytu jako třeba záclony.

Naznačila jste, že vám práci ve škole napověděl sen. Věříte v nějaké nadpřirozeno?

Ano, je něco mezi nebem a zemí. Sama mám určitý dar. Dokážu v určitém měřítku vidět do budoucnosti. Hodně lidem jsem to už dokázala, ale ne těm tady ve škole, nemyslím si, že tu jsou správní lidé, a nejspíš by se na mě divně dívali *směje se*. Máme to v rodině už po generace a zdědila to má dcera i syn. Některé věci, které si hodně přeji, se stanou, samozřejmě jen ty dobré. Nikdy nikomu nepřeji nic špatného. Například jsem chtěla, aby se mi vrátila dcera z Itálie domu, a teď v říjnu přijela.

Učila jsem se věštit z lógrů z kávy na keramice. Měli jsme tam jednu šíleně ezoterickou paní, skoro jsme se báli, že nám vidí do mozku. Umím sice věštit ostatním, ale sama sobě ne, i když jsem to zkoušela. Jsem však ráda, že toto nadání mám. Kdykoli bylo nejhůř, psaly mi děti „mami, prosím tě, čaruj“, ale některé věci prostě nedokážu ovlivnit ani já. To, co se má stát, se stane a osud změnit nemůžu.

Umíte italsky, když v Itálii bydlela vaše dcera?

Já ne, ale obě moje děti umí. Ovládám jen pár frází a slov a někdy je používám i doma. Naše rodina má v osudu jezdit do Itálie, dokonce tam bydlela i moje maminka. Nikdy jsem se italsky moc učit nechtěla, škola mě nebavila. Jelikož se dcera už vrátila, nebudu teď do Itálie vůbec jezdit a raději budu trávit čas s vnoučaty.

Jak jste se rozloučila s učiteli a personálem?

Rozhodla jsem se to spojit s Vánoci a dát každému něco. Samotný výběr a pořizování dárků byl nejhorší, snažila jsem se dát každému něco, co se jim bude hodit. Paní Pšenicová dostala italskou rudou rtěnku, paní Hradecká zase perlový stříbrný náramek, paní Grögerové jsem dala takové červené keramické srdce, do kterého se dává čajová svíčka. Pro nové učitele se dárky vymýšlely špatně, neznám je, a tak jsem dost improvizovala. Největší oříšek byl pan Skalný, kterému jsem nakonec pořídila noční světýlko do zásuvky, a myslím, že se mu líbilo, přišel mi poděkovat. Ke každému dárku jsem ještě přibalila do vedlejšího balíčku koláč, kávu a lízátko. Doma jsem měla binec jako v tanku, až se dcera nestačila divit. Všichni měli za to, že si to rozmyslím, a přece jen tady zůstanu, ale nemůžu.

Minulý rok jsem dávala dárek vždy poslednímu z kantorů, který ze školy odcházel. Většinou se jednalo o někoho z IVT. Musela jsem vymýšlet něco neutrálního pro všechny, svíčka, kalendář…

Co byste chtěla vzkázat našim studentům?

Vzkázala bych jim, ať se mají v životě dobře, ať jsou zdraví a ať jsou hodní na ostatní. A ještě že jsem je měla ráda.