Na úvod bych se chtěla obrátit na ty z vás, pro něž jsou jméno a osud Artemise Fowla dosud neznámé: skutečně vřele vám doporučuji si přečíst (pouze) první 4 díly této knižní série z pera irského spisovatele Eoina Colfera. Z vlastní zkušenosti ovšem vím, že zlotřilého génia Artemise není těžké si oblíbit a následně se zajímat o jeho další osudy.
V pátém a šestém díle ovšem panu Colferovi již očividně začala docházet inspirace. Můžeme zde pozorovat jakési „vykrádání sama sebe“, což je vcelku častým jevem u knižních sérií, v nichž na sebe jednotlivé díly navazují jen volně a každý z nich tvoří v podstatě uzavřený příběh.

Šestý díl byl první, jehož konec byl alespoň “pootevřený” a tudíž myslím, že nejsem jediná, kdo očekával více než jen letmou zmínku o náhle zdvojené, smrtelně nebezpečné geniální šotce Opal Koboi. A tímto už se dostávám k sedmému dílu, na nějž píši tuto recenzi.

Po předchozích dvou knihách bych už mohla mít dost rozumu, další díly prostě ignorovat a pamatovat si Artyho jako geniálního zločince. Zvědavost mi ale nedala a když se Atlantský komplex objevil v knihkupectvích, jeden výtisk jsem si pořídila. Doufala jsem, že po záhadném objevu nové rasy skřítků a zachraňování ohrožených druhů zvířat už jsem připravená na jakoukoliv bombu, kterou se pan Colfer rozhodne odpálit, ale to byl omyl.

Při čtení jsem měla pocit, že knihu snad musel napsat někdo jiný než Eoin Colfer… Někdo, kdo o Artemisovi jen letmo slyšel. Už jen proto, že příběh naprosto nenavazoval na předchozí dobrodružství Artemise a tvorů kolem něj, veškeré odkazy na předchozí děj byly zmatené a v některých případech dokonce nepřesné.
Artemisovi je najednou patnáct let, bez jakékoliv zmínky o tom drobném incidentu, kdy při návratu z Bezčasí omylem tři roky přeskočil a je mu tedy kalendářně osmnáct a trpí nemocí, způsobenou výčitkami svědomí za zločiny, kterých se dopustil. Z příběhu se také zcela vypařila Minerva Paradizo, postava, která působila dojmem, že má před sebou slibnou budoucnost. Logické nesrovnalosti ovšem nejsou jedinou záležitostí, kterou bych knize vytkla. Obvykle oceňuji, když na konci příběhu pochopíte, proč se něco stalo na začátku. Zde mám však spíše dojem, že příběh nebyl od začátku promyšlený, ale až v průběhu psaní Atlantského komplexu pana Colfera napadlo, že by mohl využít některé postavy z minulosti (viz Turnball a Vishby). Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, kdyby se Colfer u čtenářů nepokoušel vyvolat (a nutno říci, že značně průhlednou) iluzi, že linii příběhu má od prvního dílu přesně a artemisovsky geniálně promyšlenou.

Dokonce ani tajný vzkaz na okrajích stránek knihu v mých očích tentokrát nepozvedl, jako tomu bylo u pátého dílu (kde jsme se mimo jiné dozvěděli, co v démonské etice znamená plácání se přes kterou půlku “zadnice”). Nejenže pan Colfer přestal vymýšlet nové šifry a v posledních několika knihách se spokojil s gnómštinou, ale ani pohled na Artemise Fowla očima skřítkovského psychologa v desátém opakování stejných vtipů už čtenáře nenadchne.

Jednoduše, řekla bych, že než dělat z Artyho rodinný typ, možná už nastal čas zanechat jej jeho osudu a psát něco jiného.
Eoin Colfer je skvělý spisovatel, jak nedávno dokázal třeba v knize A ještě něco…, která je volným pokračováním a šestým dílem pětidílné trilogie Stopařův průvodce po Galaxii zesnulého Douglase Adamse, ale inspiraci pro postavu nezletilého geniálního zločince již pravděpodobně vyčerpal.
Jsem si ovšem jistá, že vyjde-li osmý díl, opět si jej, stejně jako poslední dva, přečtu s bláhovou nadějí, že Arty jednou zase bude takový, jakého jsme ho poznali a oblíbili si ho.