V době, kdy vrcholí spory o objektivitě hodnocení  písemných maturitních prací a důvěryhodnosti  letošní společné části maturit, rozhodli jsme se  publikovat text  Michala Kandráče.  Michal maturoval ve vyšší úrovni a zvolil si zadání číslo 2: Vražda před polednem. Práce byla hodnotitelem oceněna třiceti body, tedy maximálním možným počtem. Michalovu maturitní práci s jeho svolením rádi publikujeme.

Budík vzbudil Marii o půl sedmé ráno. Její manžel Karel jej zaklapnul a se zabručením se otočil na druhý bok. Marie se jako každé ráno nejprve odebrala do koupelny, kde si vyčistila zuby a umyla tvář, a poté do kuchyně. Postavila vodu na kávu a přemýšlela o tom, kolikrát ještě dokáže vstát, aniž by zešílela.
Manželství s Karlem ji už dávno nenaplňovalo a bylo pro ni utrpením. Z kdysi krásného muže s atletickou postavou, jehož hluboce milovala, se stal tlustý opilec, který Marii neustále bil, ponižoval a psychicky týral. Nedokázala už takhle dál žít.
Mariin tok myšlenek přerušilo klapnutí rychlovarné konvice. Nasypala dvě lžičky kávy do každého hrníčku a z ničeho nic dostala ďábelský nápad. Vzpomněla si, že před měsícem koupila postřik proti švábům, který i v malém množství může být pro člověka smrtelný. Otevřela skříňku s domácími potřebami a vzadu, za čistícími prostředky, jej spatřila. Váhavě jej uchopila do ruky a přemýšlela. Mezitím se z ložnice ozvalo: „Marie, kde mám sakra kafe?“ Tímto výkřikem byl Karlův osud zpečetěn. Marie nalila do hrníčků vodu a Karlovi také několik dávek jedu.
„To je dost, že jdeš,“ řekl Karel, „proč ti to tak dlouho trvalo?“ Marie odvětila: „Nemohla jsem najít Nescafé  a ty nic jiného nepiješ…“ Karel se jen zlomyslně zasmál a na dva hlty celou kávu vypil.  Jeho obličej se však změnil v bolestivou grimasu a celý zfialověl. Marie nečinně přihlížela tomu, jak se Karel dusí, a čekala, dokud nevydechne naposled.
Jakmile se Karlovy oči zakalily a tělo ztuhlo, zmocnil se Marie pocit, který už dlouho neměla, pocit svobody. Uvědomovala si, že za svůj čin musí nést následky, ale nevadilo jí to. Zbavila se démonu, jenž z jejího života dělal  peklo na zemi. Ještě chvíli se opájela blaženým pocitem. Po několika minutách se zvedla a šla k telefonu, kde vytočila číslo 158. „Haló? Policie České republiky? Chtěla bych nahlásit vraždu svého manžela. Mé jméno je Vodičková, adresa bydliště Kopecká 6, Praha 1.“ Po zavěšení telefonu se Marie usmála, věděla, co musí udělat.
Když policisté přijeli na místo činu, spatřili uprostřed ulice hlouček lidí. Zastavili u krajnice a vydali se zjistit, co se stalo. „Skočila z okna, teď jsem to viděl!“ křičel kdosi. Policisté přistoupili blíže a uviděli mrtvolu Marie Vodičkové, která i po smrti měla stále úsměv na rtech.