Jedna z nejnovějších a nejpropracovanějších her ze světa Star Wars – The Force Unleashed 2 – je fascinující jak příběhem, tak i zpracováním.

Galen Marek, narozen na Kashyyku, je již od útlého dětství pod vlivem Darth Vadera – skrytého před zraky lorda Sidiouse z něj Vader vychovává svého učedníka, svého budoucího spojence… Jeho plány však něco překazí – a to něco jsou zákeřní povstalci, k nimž se Vaderův perspektivní učedník přidá. Marek, nazývaný také Starkiller, velice silný uživatel Síly, trvale kolísá mezi Temnou a Světlou stranou. A právě v kůži tohoto mladého bojovníka se ocitnete ve hře The Force Unleashed 2. Na začátku hry má Starkiller v rukou klasické červené meče bojovníků Temné strany, ale v průběhu hry můžete získat další meče různých barev, které vám k útoku přidají rozmanité bonusy. Taky částečně odpadl systém doplňování zdraví, štítu a dalších záležitostí sbíráním po zemi rozházených věcí. Životy i Síla se postavě doplňují s časem, což umožňuje soustředit se více na příběh a sekání než na hledání skrytých life-packů.

Hra z roku 2010 nabízí vynikající grafiku, díky níž si fanoušci Star Wars skvěle užijí například mise na legendární planetě klonovačů Kamino nebo „prohlídku neimoidianské architektury“ (samozřejmě spojenou s mírným rozsekáváním Stormtrooperů). Ocenila jsem také možnost rozbíjet nejen k tomu určené předměty – kromě předpřipravených beden a plošin můžete třeba rozmetat sochu a její kousky házet po protivnících, pokud se vám (jako velice silnému uživateli Síly) raději nechce je třeba probít pár blesky nebo mírně přiškrtit.

Příběh i bez (prozatímního) zahrání prequelu (Star Wars – The Force Unleashed) dává smysl. Samozřejmě, má-li hráč alespoň obecnou znalost vesmíru Star Wars, dokáže se zorientovat. The Force Unleashed vizuálně mapuje temné období mezi Pomstou Sithů a Novou nadějí, období, kdy se Impérium dostává k moci a upevňuje si svou pozici v galaxii.

Úkoly, které musíte ve hře splnit, mi však občas připadaly trochu nudné. Sekání do Stormtrooperů a bitevních droidů se pochopitelně nikdy neomrzí, ale když je nutno bojovému letounu načtyřikrát zničit rotační kulomet, než konečně vybuchne, nebo když musíte obří příšeru po kouskách „ubleskovat“ k smrti (což mi zabralo asi hodinu čistého času), případně když po osmé spadnete z předposledního stupně v nekonečné skákačce, zdá se hra poněkud jednotvárná.

Také mi trochu vadily dlouhé cinematics, které trochu narušovaly hru: člověk (Starkiller) stojí se světelnými meči v rukou a rozsekává na kusy nepřátele, když v tom ho přeruší kupříkladu dlouhý předlouhý záběr na otevírající se dveře. Kromě toho mě také poněkud rozčilovaly stále se opakující scény u zničení bitevního superdroida nebo „kuřete“ (AT-ST).

Trochu mě mrzelo, že musím bojovat se svým oblíbencem Vaderem, ale na druhou stranu mě to pochopitelně fascinovalo. Překvapovalo mě, že Vader prohrává (nevěděla jsem, že je Galen Marek tak mocný, aby s jistou dávkou štěstí temného lorda porazil) a podezírala jsem ho, že je klon.

Když hra skončila a na obrazovce počítače se objevily závěrečné kredity, nechtělo se mi věřit, že to už je konec. Mírná výhrada, kterou bych vůči hře měla, je, že byla příliš krátká, tak akorát, aby se člověk zorientoval. Vzhledem k tomu, že jde o adaptaci knihy, však samozřejmě hře samotné nic vyčítat nemůžeme a raději si počkáme (snad) na The Force Unleashed 3.