Pochopil Michal Viewegh, že knihu nestačí jen napsat?

Michal Viewegh (* 1962 v Praze), v současné době již i “maturitní otázka”, vystudoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura – pedagogika. Poté co sám odešel ze Základní školy ve Zbraslavi, nastoupil jako redaktor do nakladatelství Českoslovanský spisovatel na Národní třídě. Jak sám říká: “…představoval jsem si, že budu chodit na obědy s talentovanými mladými autorkami, ale ve skutečnosti jsem většinu času opravoval strojopisy Evy Kantůrkové…” Zklamání pro něj, štěstí pro moderní českou literaturu.

Autor mnoha známých románů, ze kterých za všechny vyjmenuji například Román pro ženy, Účastníky zájezdu nebo poslední Mafii v Praze, která vyšla roku 2011, jde ve stopách amerických autorů a objíždí naši malou zemičku s besedami, tentokrát o druhém dílu Mafie v Praze – Mráz přichází z Hradu. To jsem si alespoň myslela.

Pondělní odpoledne a já stojím v knihkupectví v Nové Karolině v naprostém úžasu, kolik lidí nutně potřebuje podepsat knihu jejím autorem. Chvíli uvažuji, k čemu jim to vlastně je, poté podléhám náladě, kterou nadšení fanoušci vytvořili a jako jedna z posledních jsem čapnu Mráz přichází z Hradu a s přihlouplým úsměvem podávám svazek autorovi k podepsání. Sama na sobě pozoruji, že ten přitroublý výraz, který se objevuje fanouškům na obličeji není volitelný, nýbrž vám vklouzne místo původního výrazu naprosto automaticky, a to přesně v okamžiku, kdy jste známé osobnosti vystaveni na milost i nemilost tváří v tvář.

Milý to člověk, pevný stisk ruky, jen ten hlas bych vyměnila…

Nicméně v době, kdy se knihkupectví Dobrovský plní množstvím lidí, kteří vyplňují každou jeho uličku, nejsem jediná, kdo se pokouší zachytit co nejvíce z autogramiády Michala Viewegha. Svým nepříliš ostrým zrakem zachytím minimálně deset fotografů, kteří bombardují malé červené křeslo, ve kterém je usazený poněkud podsaditý muž středního věku, blesky. Viewegh zleva, Viewegh zprava, Viewegh zepředu a Viewegh zboku, trochu detailu na plnicí pero na papíře první strany, usmívejte se paní, vždyť vás kolem ramen drží jeden z nejúspěšnějších autorů moderní české literatury! A já stále čekám na slíbenou besedu, čekám, čekám a čekám.

Dlouhý příběh krátce, nedočkala jsem se. Doba mého nervózního postávání se prodloužila na patnáct minut, hranice trpělivosti přetekla a po stručném dotazu na obsluhu jsem byla překvapena, jak mystifikující informace se na oficiálních stránkách Michala Viewegha objevily. Nu, škoda. Chvíli jsem doufala v to, že Viewegh jako jediný z českých autorů pochopil, že knihu nestačí jen napsat, ale je třeba o ní informovat, motivovat čtenáře, udržovat styk s veřejností, a že se nechal alespoň trochu inspirovat zahraničními, především americkými, autory, u nichž jsou besedy spojené s autogramiádami téměř na denním pořádku.

Stručně řečeno, od termínu “podzimní čtení” jsem očekávala více, snad se autor rozhodl pouze podepisovat, protože jak sám tvrdí, špatně snáší kritiku (které by se mu na otevřené debatě zřejmě dostalo), nebo zestručnil své vystoupení, protože je jen v Ostravě? Nechci dále polemizovat, těžké říci, těžko soudit.