Malý svět techniky ve velkém
Dne 17. 11. se rozjel projekt, který mě velmi zaujal. V sobotu se otevřela výstava Malý svět techniky v prostorách historické budovy U6, součásti Dolních Vítkovic. Po nedávné návštěvě Města věd v Barceloně jsem na výstavu nahlížela značně skepticky, ale kdeže loňské sněhy jsou, statickým expozicím odzvonilo, vystřídaly je interaktivnost a kreativita, máme tady podívanou evropského formátu.
Za poměrně symbolické vstupné jsme se dostali do prvního poschodí již zmíněné budovy U6, jejíž prostor byl efektivně zaplněn. Celou výstavou nás prováděl Jules Verne, který se narodil v témže roce, jako byly založeny Vítkovické železárny, a ve svých knihách předpověděl mnohé vynálezy, se kterými se zde setkáváme.
V první části s názvem Cesta do středu země jsme se seznámili s prvopočátky průmyslu na našem území, rozvojem průmyslové revoluce ve světě. Na spoustě vystavených exponátů jsme si mohli vyzkoušet především práci s textiliemi, která odstartovala výrobu u nás, a následně i další rukodělné práce.
V Ocelovém městě se všude kolem návštěvníků vyskytují modely Vítkovických železáren z jedné strany a z té druhé praktické ukázky výroby oceli a jejího zpracování.
Sekce Cesta kolem světa za 80 dní pojednává především o vlacích a jejich vývoji. Nevím o jediném člověku, který odolal mačkání stovek knoflíků na řídících panelech staré lokomotivy, které byly ponechány k dispozici zvídavým návštěvníkům.
Oddělení Robur Dobyvatel je zaměřeno na elektřinu. Velmi dynamická a skutečně zajímavá ukázka má podobu rotopedu, kterým musíte vyvíjet energii, aby vám zahrála písnička. Zhruba po 30 vteřinách usilovného šlapání se dočkáte prvních tónů. Jsem si poměrně jistá, že mnozí ze zvědavců, kteří spálili nemálo kalorií, si příště rozmyslí, jestli nechávat při odchodu z domu světla zapnutá.
Následovala část, jejíž průzkum mi zabral pravděpodobně nejvíce času. Jmenuje se Pán světa a je věnovaná dopravním prostředkům. Musím se přiznat, že informační panel o vývoji motoru jsem bez většího zájmu přešla, ale simulátory jízdy autem, motorkou a letadlem jsem musela vyzkoušet všechny. Potom, co jsem několikrát havarovala a utvrdila se v tom, že autoškola bude boj na život a na smrt, jsem sešla o poschodí níže, do Plujícího města a vyzkoušela si například zahrát na vodní varhany, odtud má cesta pokračovala do zóny s názvem Zmatek nad zmatek, kde jsem dlouho zírala do barevného tunelu, který vedl dále do místnosti zaměřené na počítače. Ve zvukotěsném tunelu jsem si vyzkoušela, co asi tak může obnášet smyslová deprivace, a za nepřirozené ozvy vlastních kroků urychleně opustila toto místo.
Když jsem odcházela na parkoviště a po pravé ruce jsem míjela Gong a vlevo kolem mě prošla asi osmá cizojazyčně hovořící skupina, musím přiznat, že jsem navzdory svému nevlastenectví byla na Ostravu hrdá. Jsme černé město uhlí a oceli a není třeba se za to stydět, i tohle dědictví má svou hodnotu. Za posledních pár let se naše město mění na centrum kultury, a to, paradoxně, i v těch nejprůmyslovějších částech. Jen tak dál, Ostravo!!!