„L, did you know Death Gods only eat apples?“
Takovéto věty, na rozdíl od francouzských slovíček a chemických rovnic, se pamatují výborně. A pamatují se tím lépe, čím kvalitnější je jejich zdroj – a v tomto případě mluvíme o japonském anime seriálu Death Note, který je milovníky japonských záležitostí i ostatními hodnocen více než dobře.

Ač mé smýšlení není příliš provýchodní, dala jsem na několikeré doporučení a shlédla prvních pár epizod – a „chytlo“ mě to natolik, že jsem nakonec shlédla všech 37 dílů.

Nebyl to samozřejmě jen konzervatismus, co mě zpočátku odrazovalo od sledování seriálu vytvořeného ve stylu „anime“ (roztomilé velké kulaté oči aj.), ono sledovat seriál v originálním (japonském) znění pouze s anglickými titulky chce jisté odhodlání.

Příběh je mírně řečeno netradiční. Vše se spustí tím, že se bůh smrti (Shinigami) Ryuk nudí, tak upustí do světa lidí Death Note – zápisník, s nímž může jeho majitel zabít jakéhokoliv člověka,když napíše jeho jméno a představí si jeho tvář. Zápisník najde v té době sedmnáctiletý Light Yagami s velice silným, až „poněkud“ extrémistickým smyslem pro spravedlnost a po několika experimentech se rozhodne zápisník využít ve větším měřítku – rozhodne se očistit svět od zla tím, že zabije všechny zločince (a později i lidi, kteří nejsou pro společnost přínosem). Lightova idea, že se stane bohem svého nového, očištěného světa, připadá Ryukovi nesmírně zábavná. Ovšem dosavadní hlídači pořádku tento názor nesdílí a policejní vyšetřovací skupina povolá k řešení případu “Kira”, jak tajemného zabijáka nazvou, na pomoc detektiva, který je znám svou schopností řešit neřešitelné případy – génia, vystupujícího pod pseudonymem L.

Popravdě, měla jsem trochu dilema, jestli je úžasnější Light nebo L (ačkoliv jsem se nakonec rozhodla pro Lighta). L-ovy zvyky – jak sedí na židli (dle svých slov, kdyby si sedl normálně, jeho dedukční schopnosti by byly redukovány na pouhých 40%), píše na klávesnici počítače nebo zvedá předměty – z něj dělají spíše než zlouna, který se snaží ublížit Lightovi, další úžasně vyšinutou postavu.

Příběh se zamotává ještě více, když se objeví druhý Death Note, který vlastní Amane Misa, poněkud přiblblá blonďatá slečna s pisklavým hláskem, mluvící o sobě ve třetí osobě, která jako by vypadla z jiného typu anime (modří vědí?) a která se do Lighta (Kiry) bláznivě zamiluje a ten ji bezohledně využívá pro vlastní plány.

V některých okamžicích je Death Note až k zasmání – například, když jsou do Lightova pokoje nainstalovány kamery a on zakáže Ryukovi jíst jablka (protože jablka mizející ve vzduchu by mohla možná působit trochu podezřele) a tento bůh smrti vysleduje pozice kamer, protože abstinenční syndromy z nejezení jablek nemůže vydržet – jak říká: „Apples from human world are so juicy!“ Ohromně mě pobavilo, když byli Light a L svázáni dohromady, aby měl Ryuuzaki (L) Lighta pod dohledem, a jedna hádka vyústila ve rvačku – jak byli spolu svázáni, pokud jeden druhého praštil, řetěz je strhl oba. Navzdory “neshodám” a hlavně tomu, že ač paradoxně spolupracují, představují přesně opačné extrémy, jsou si Light a L natolik podobní, že se z nich prostě nemůžou nestat něco jako přátelé – L dokonce prohlásí: „Light is the first friend I have ever had, so it would be a problem if he was Kira.“

Ovšem komedie to určitě není, a už vůbec ne pohádka – lidé umírají, umírá jich hodně a umírají nepěknými způsoby. Umírají nečekaní lidé (a umírají nečekaně), umírá dokonce i Shinigami a Light mistrovsky manipuluje lidmi, Shinigamim i sebou samým. Má jistá slabost pro sledování výborně promyšleného plánu v akci zde došla zadostiučinění.

O to více mě konsternoval konec – sice se dal očekávat, ale pořád jsem doufala v nějaký úžasný zvrat, a když nepřišel, přivodilo mi to hroznou depresi, skoro mi až ukápla slza. Ovšem Ryuk je spokojen, jeho dobrodružství v lidském světě, které se protáhlo na několik let, splnilo svůj účel – „We killed some boredom…“ Stále si říkám, jestli by nepůsobilo lépe, kdyby seriál skončil o nějakých deset epizod dříve něčí – nebudu prozrazovat čí – smrtí. Otevřený konec by byl lepší než podivný schizofrenní souboj. Navíc, Lightův samozvaný nový protivník, který si říká „N“, mě vyloženě rozčiluje – poněkud pateticky se snaží napodobit Ryuuzakiho chování, ale prostě to není L.

Vcelku se mi líbily japonské písně na začátku a konci každého dílu – ovšem po dvacátém díle se změnily v něco křičícího a neidentifikovatelného.  Dokonce jsem ze sledování seriálu pochytila i tři japonská slova – ano (hai), bůh (gami) a smrt (shini) – díky neustále opakovanému „Shinigami“ – bůh smrti. Taková slovíčka se určitě někdy budou hodit.

Pochopitelně, třicetisedmidílný seriál je dlouhý a zabere hodně času, i když má jeden díl jen něco málo přes 20 minut. Ve stylu anime byl vytvořen kromě seriálu ještě dvouhodinový film, v němž Ryuk vypráví Lightův příběh mladému Shinigamimu – ale v tom se nedozvíte všechno, takže pokud vás tento příběh zaujal, doporučuji spíše shlédnout seriál. Navíc jsou k Death Note i hrané filmy, z nichž ve dvou probíhá podobný příběh jako v seriálu (filmy Death Note a The Last Name) a třetí se odehrává po jeho konci (L: Change The World) – ty jsem ale ještě nesehnala, tak o nich třeba někdy příště.

A na závěr – ptáte se, proč ten název článku?
Víte, že dnes, 1. prosince, slavíme Světový den jedení červených jablek? Tak pojďme všichni na Ryukovu počest dnes alespoň jedno „schroustat“! Dobrou chuť.

Zdroj obrázků: http://deathnote.wikia.com