Zima je v plném proudu, což nám přináší velmi chladné dny a srážky v poněkud méně kapalném skupenství, než na jaké jsme zvyklí během roku. Bohužel, počasí neovlivním ani já, ani nikdo z mých spolužáků, ačkoliv bychom si to značně přáli. Nicméně chopit se šály a čepice není zas takový problém, jak by se mohlo ze začátku zdát.

 

 

Mnoho vrstev na mém těle,

moje tělo, samý led.

Po chodníčku kráčím bděle,

cesta tam a žádná zpět.

Na schodech, kde led už čeká,

na studenta, na člověka,

tření není, bohužel,

stačil krok a už jsem jel…

My všichni jsme zmrzlí na kost,

Wigym, synonymum pro otužilost?

Nastalo období krutých časů,

a já chápu, že v našem podnebném pásu,

zima zkrátka občas bývá.

Můžem obdivovat její krásu,

já ptám se však vnitřního hlasu:

Kde mohla stát se chyba?

Vítr nám do obličeje šlehá,

student nejdřív odolává,

přesto později lehá.

Říká si: „To přežiji!“

Ale místo aby ve fyzice,

užíval (si) vztahy, vzorce,

bere doma chemii.

Třikrát denně po tobolce.

Je mi jasné, že žádné východisko není,

snad jen to slavné globální oteplení.

Můžu ještě malou tečku?

Třídu máme na Domečku…