Když tři dělají totéž, není to vždy totéž

Nejlepšími řešiteli školního kola Olympiády v českém jazyce v 2. soutěžní kategorii se stali tři talentovaní redaktoři Glossaria: Vendula Kotyzová, Daniel Oborák a Daniel Vala. Zadání letošního slohového úkolu školního kola znělo – Den jako každý jiný, a přesto na něj nemohu zapomenout. Předkládáme vám texty tří letošních finalistů a doplňujeme, že slohový útvar letošního ročníku byl volitelný.

Vendula Kotyzová: Nejdelší molo na světě

Stalo se to loni, na konci prázdnin. Byl to den jako každý jiný, a přesto na něj nemohu zapomenout. Týden, který jsem se odhodlal strávit na dovolené se svými rodiči, se už pomalu chýlil ke konci a měli jsme se vracet domů. Sbalil jsem si kufr a vyrazil se v pozdním odpoledni projít po okolí – autobus na letiště měl jet až za pár hodin a já jsem zrovna byl ve „chci být sám“ náladě. Prošel jsem kolem recepce hotelu a za ten týden kolikrát projitou trasou jsem vydal k moři. Místní přístav má jednu zvláštnost – nachází se zde nejdelší molo na světě, dlouhé několik kilometrů. Lodě jsou u něj uvázané jen asi první kilometr, dál se dřevěná „cestička“ táhne osaměle. Osamělí bývají i lidé, kteří se vydají na jeho konec – naprostá většina sdílí názor mých rodičů, že tam není nic k vidění a moře si člověk mnohem lépe prohlédne z loďky. Mně však na této slepé, v moři končící uličce, na tomto prkně, po němž kráčí z obří lodi ti, kteří byli odsouzeni, neustále něco létalo. Vykročil jsem tedy na cestu ke konci mola. Za celou dobu téměř hodinové chůze jsem přesně podle předpokladů nenarazil na živou duši. Konec mola jsem neviděl, dokud se náhle nevynořil pár metrů přede mnou. Moře bylo relativně klidné a žádná z drobných vlnek nedostřikla až ke mně. Postavil jsem se na úplně poslední prkno, podíval se dolů, a poté jsem si z náhlého popudu lehl na břicho, abych měl do vody ještě lepší výhled. Dřevo zde bylo drsné, neohlazené miliony dopadů lidských nohou jako v přístavu, a cítil jsem, že se mi přes kraťasy a lehké triko zarývá do těla nejedna tříska. V tu chvíli mi to však bylo jedno. Zíral jsem do mořské hlubiny a nemohl se odtrhnout. Moře nebylo zelené, modré, ani zpěněně bílé, jak je obvyklá romantická představa – bylo černé. Černé jako nejtemnější noc, byla to ohromná, vířivá čerň, která jakoby pohlcovala světlo – ne, jakoby ho požírala, ničila. Byla to černá jako nejhorší smutek, černá jako smrt. Byl jsem vyděšený k smrti, ale přesto jsem se stále nemohl odtrhnout. Zdálo se mi, že slunce zapadlo, že ho sežrala ta strašlivá čerň. Hlavou mi běžely obrázky nejrůznějších nestvůr, které by takovouto černočernou temnotu mohly obývat – gigantičtí žraloci, megalodoni s tlamou plnou ostrých zubů, neskonale odporné ostnaté ryby se svítícíma očima – ale nic nebylo děsivější než ta nekonečná, černá hlubina. Vlastně bych uvítal sevření čelistí nějakého monstra – být rozdrcen a požrán se zdálo přijatelnější než ten pohled. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale v jednu chvíli se zvedl vítr, popohnal vlnku, a ta mi ošplíchla obličej. Sůl zaštípala v očích, a jak jsem si je protíral, na chvilku jsem odtrhl pohled od moře. Najednou jsem si všiml, že slunce stále svítí. Silou vůle jsem se postavil a, odvraceje zrak od temnoty, rozběhl jsem se pryč od těch děsivých hlubin. Na pevné zemi jsem stál za pár desítek minut, nemohl jsem popadnout dech a třásl se děsem. Ten večer jsme odjeli domů. Od té doby mě pronásledují noční můry. Kdykoliv jsem ve tmě, vybaví se mi ta neskutečná temnota. Kdykoliv mi na tvář dopadne kapka vody, vzpomenu si, jak jsem se nakláněl do té černě a jak mě málem pohltila.

Daniel Vala: Vrabec dorazil do hnízda

„Nesmím … zastavit!“ Jeho nohy si razily cestu napříč sněhovými závějemi. „Musím … jít… dál.“ Oddychoval ztěžka. Cesta byla vyčerpávající a neprostupnost terénu umocňoval ostrý sibiřský vítr. I přes silné vrstvy kožešin, které měl přehozené přes svůj rozložitý hrudník, pronikaly ledové prsty okolního vzduchu. „Musím … jít …!“ už nemohl popadnout dech, ale nesměl se zastavit. Jeho široké šlápoty, které nechával za sebou, byly pozvolna zapadávány sněhem. Pohled na ně Duncana nutil k tomu, aby se zastavil. Pozoroval, jak pomalu mizí pod nánosy sněhu. Pozvolna, klidně. Naráz Duncan ztratil veškeré odhodlání jít dál, a tak, ve snaze ulevit dlouho přetěžovaným nohám, klesl na zem. Sníh mu náhle připadal teplý, uklidňující, mohl by si ještě chvíli odpočinout. Hlavou mu proletěl varovný signál, aby to nedělal, ale již se mu zavírala víčka a Duncan se dostal do úplně odlišného světa.

Měl to být den jako každý jiný, ale přesto na něj nemohl zapomenout. Normálně by po svítání zašel k hradnímu skladišti, vyzvedl si vak plný jídla a jako každý první den v úplňku by jej doručil do chrámu starších. Ten den ale žádný vak nenalezl, jen zapečetěný dopis se vzkazem. Stálo v něm, aby psaní doručil až na samotný vrchol Dračí zhouby, do državy  úlisného Lorda Cedrika. Duncan tušil, že cesta bude namáhavá, protože bude muset projít přes zamrzlé pohoří, které je tuto roční dobu nejstudenější.

Duncana probudilo šimrání u kořene nosu. Ztěžka otevřel víčka pokrytá tenkou vrstvou sněhu a ztuhlými neobratnými prsty si odhrnul zlomenou větev smrku. Pokusil se vstát, ale tělo vypovědělo poslušnost. Netušil, jak dlouho zde ležel, ale podvědomě začal chápat, že tuto otázku teď nemusí řešit. Na tomto místě bude odpočívat po celý zbytek století. Z posledních sil si sundal tlusté těžké rukavice a znecitlivělými prsty nahmatal dopis. Rozlomil pečeť, odhrnul její úlomky a začal číst:
Lordu Cedrikovi, jeho oddaný vazal, sir Edmure. Pokud toto přečtete, vrabec dorazil do hnízda. Počkejte, až odkryje svá křídla a vychutnejte si jej.

Daniel Oborák: Něco bylo jinak…

Bylo to naprosto normální ráno. Zdi malé čtvercové místnůstky byly chladné jako vždy, mé tělo otlačené od tvrdých pružin proleželé postele – ostatně jako každé ráno – a venku zvuk pomalu se probouzejícího města. A přesto jsem cítil ve vzduchu cosi zvláštního. Nezemské pachy a neobvykle silné paprsky probouzejícího se slunce. Železné mříže a stísněné prostory mi ovšem napovídaly, že mě toto podivné ráno skutečně nemůže ničím překvapit…
Bylo to naprosto normální poledne. Nechutná břečka u paty dveří, kterou kdosi v záchvatu ironie nazval jídlem, tlející dřevo, které podpíralo torzo postele s matrací a sluneční záře, jež do mé místnosti vstupovala malým zamřížovaným oknem. Cosi mi ovšem napovídalo, že dnešní polední klid je pouze zdánlivý. Snad to byl příliš velký hluk města, snad podivné zvuky za jednou z mých stěn, nebo snad zvláštní energie, která mě dnes pozoruhodně držela na nohou.
Bylo to naprosto normální odpoledne. Má jediná kniha, kterou jsem si sem propašoval, nechutná latrína, již nikdo léta nevyčistil, a zažloutlé rohy mé lehké přikrývky. A přesto měl nutkavý pocit, že je něco jinak. 6e vše, co na mě působí, vnímám tak odlišně. Snad hlas ptáků je dnes o něco měkčí, či světla, která se ke mně linou zpoza mříží, jsou o něco barevnější. Snad je to ten blízký hlas vycházející z jiné cely, který dnes nadává a lamentuje zcela jinak, než včera. Tak či onak, něco se změnilo.
Byl to naprosto normální večer. Ticho, které se svou nesnesitelnou lehkostí rozlévalo všude kolem, poslední odlesky věčně zapadajícího slunce a tichý chrapot mých sousedů. Ale jsem si jist, že ten večer bylo něco jinak. Snad to bylo těmi zdmi mé cely, které byly studenější než obvykle, snad mě pružiny proleželé matrace tlačily více než včera, nebo možná město usínalo pomaleji než jindy. Nevím.
Byl to den jako každý jiný, ale přesto na něj nemohu zapomenout. A co teprve zítřek…