George Orwell/ 1984/ Dramatizace alegorického románu “1984”/ Divadlo Petra Bezruče/
Režie Jan Mikulášek/ Výprava Marek Cpin/ Hudba Jan Mikulášek/ Dramaturgická spolupráce Zuzana Mildeová/ Videoart Michal Puhač
Winston Smith Jan Vlas/ Julie Sylvie Krupanská/ O´Brien Kateřina Krejčí/ Parsons, Goldstein 1 Jan Vápeník/ Syme, Goldstein 2, stařec Tomáš Dastlík/ Charrington, Goldstein 3, dozorce Přemysl Bureš/ Martin, výčepní, Goldstein 4 Tomáš Krejčí, přezkoušel Dušan Urban/ Smithová, cvičitelka, Goldstein 5 Tereza Vilišová/ Ampleforth, stařec, Goldstein 6 Lukáš Melník/ premiéra 21. března 2009

„Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla.“ Tato hesla si každý den marně vštěpuje do paměti Winston Smith (Jan Vlas). Každé ráno jde otrocky na Ministerstvo pravdy a přepisuje minulost dle přítomnosti, jaká se hodí Straně.“ Velký bratr ho stále sleduje.“  Každého.  Ví, že ideozločin (jakýkoli čin proti Straně) nezpůsobuje smrt, ale JE smrt. Winston se domnívá, že už je jediný na světě proti Straně. Potká ale Julii (Sylvie Krupanská), s kterou přes velmi těžké překážky, začne rozvíjet vztah a antipatie vůči Straně a Velkému bratrovi. V náhlé naději se oba svěří O’Brienovi o nesouhlasu s nastolenou totalitou Strany a vydají svůj osud, nevěda co dělají, právě do jeho rukou. Scéna je doplněna jídelnou a hospodou, kde vysedávají pracovníci Ministerstva pravdy – kolegové Winstona, kteří jsou postupně vaporizováni (vymazáni ze světa) a konečná scéna je odehrána právě v hospodě, kde se náhodně potká Winston s Julii.  Ve tvářích mají  stejné výrazy, jako pracovníci Strany.

Hra je neskutečným gejzírem pocitů. Výkon Jana Vlase v hlavní roli je nepřekonatelný, stejně tak Sylvie Krupanské a Kateřiny Krejčí. Není zde slova, gesta nebo zvuku navíc. Dokreslení záhlaví s newspeakem na dřevěných kulisách či atmosféra starého nářadí v tělocvičně, tomu dodávají tu správnou tečku.

Člověk nemusí být filozofem, aby rozuměl Orwellovým slovům. Je zde cosi tak tajemného a bolestného zároveň, že nelze po strhujícím potlesku odejít z divadelního křesla bez zamyšlení nad hloubkou nejen zpracování, ale i strohých, jasných Orwellových vět. Musím konstatovat, že jako divák nevím, zda mi slzy kanou kvůli nejžalostnějšímu konci, jaký mohl příběh dostat, či smíchem – zdravě trapné narážky Tomáše Datlíka alespoň trochu úsměvně vyvažuje jinak bolestný děj. To dokazuje, jak životný je románový příběh vsazený o to víc na divadelní prkna.

Minulost krásně podtrhují kulisy, kostýmy, efekty a také hudba. Jan Mikulášek je „král efektu“ a právě zpracování tohoto antiutopistického románu to dokazuje. Elvisovu píseň „Falling in love with you“ si po zhlédnutí 1984 přestanete spojovat s myšlenkou romantického večera, ale zaručeně si vzpomenete na mučení Winstona Smithe. Skladbu od Beatles „All you need is love“ také přestanete spojovat s optimismem při projekci známých diktátorských tváří… naopak píseň „Poupata“ (při scéně kdy O’Brien předává goldsteinovu knihu Winstonovi) donutí diváka k úsměvu právě recesivní pojetí a sborový zpěv hereckého souboru.