Jak jste již možná zaregistrovali, v pondělí 3. 6. na naši školu zavítal její absolvent, celosvětově známý plastický chirurg Bohdan Pomahač. Muž, který provedl první úspěšnou celkovou transplantaci obličeje, před několika dekádami navštěvoval tutéž školu, do které denně docházíme my. „Pamětníci“ na něj dodnes vzpomínají jako na výborného studenta a navíc skvělého šachistu. Přijel na univerzitu v Olomouci převzít čestný doktorát a při té příležitosti se uvolil i k návštěvě svého bývalého gymnázia.

MUDr. Bohdan Pomahač, foto: Matyáš Theuer

Jelikož tohoto slavného absolventa si nikdo nechtěl nechat ujít, vtěsnali jsme se všichni (kolem 700 lidí) do tělocvičny, která se prý od osmdesátých let nezměnila ani trochu, a pana Pomahače přivítali bouřlivým aplausem, který přerušil vtipkování moderátorů a pana profesora Netoličky (který má tu výhodu, že nepotřebuje mikrofon).

Když bylo vyřešeno, zda se pan doktor Pomahač za svých studentských let procházel po zdech nebo ve zdech naší školy a dostalo se mu řádného uvítání (čehož se ujala moderátorská dvojice studentů Kateřina Krestová a Václav Vidlička), došlo na pokládání dotazů. Všichni studenti měli v uplynulém týdnu možnost navrhnout, na co bychom se pana Pomahače měli zeptat, a z těch dotazů byly zodpovědnými zástupci Glossaria vybrány ty nejzajímavější, které byly nakonec položeny:

Rozhovor, foto: Matyáš Theuer

Proč jste se rozhodl jít na Wichterlovo gymnázium (tehdejší „Thallmanku“)?
Já si připadám trochu jako dinosaurus, ale v té době moc možností výběru nebylo. Stejně jako střední, i vysokou školu člověk vybíral podle toho, co bylo nejblíž a mělo dobrou pověst. A tady jednoznačně velká Thallmanka nebo Wichterlovo gymnázium – na ten název si nemohu zvyknout, pro mě je to pořád Thallmanka – byla samozřejmě vynikající, a jak jsem se dozvěděl od pana ředitele, tak stále je vynikající. Já si myslím, že jste všichni na správném místě.

Na jaký zážitek z dob studia na naší škole nejraději vzpomínáte? Provedl jste tady někdy nějaký průšvih?
My jsme samozřejmě měli spoustu legrace, přesto, že to bylo za dob totality, a většina lumpáren se prováděla na takových těch povinných brigádách. Klasický vtip bylo přenášet trabanta jednomu našemu soudruhu profesorovi, který se ráno probudil a trabant byl třeba mezi dvěma sloupy a tak různě… Otočený naopak… To ale byly takové drobnosti, myslím, že nic přímo špatného jsme neprováděli. Ředitelskou důtku jsem nikdy nedostal.

Co jste ale dostával, byly výborné známky. Měl jste za svého studia vůbec s nějakým předmětem problém?
Já jsem měl štěstí, že mi věci šly poměrně dobře, dokonce samy, jak mi někdy připadalo, ale je třeba se připravovat a učit. Nevzpomínám si, že bych měl nějaké významné problémy s některým předmětem, možná fyzika byla jakási divná, tehdy… Paradoxně trochu i chemie, tam jsem musel zabrat. Ale bylo to většinou mezi jedničkou a dvojkou, že jsem musel zabrat, abych dostal jedničku.

Co vás inspirovalo ke studiu medicíny a konkrétně k vašemu oboru? Jak se z absolventa „Thallmanky“ stane jeden z nejlepších světových plastických chirurgů?
To popravdě řečeno sám nevím. Období gymnázia je doba, kdy je člověk ovlivnitelný jak profesory, tak i formujícími se zájmy. Já jsem měl v té době takový poměrně netypický zájem o matematiku a o biologické vědy, a nakonec mi uplatnění jako lékař připadalo praktičtější než matematik, kde jsem si nedovedl představit, co bych každý den dělal. Ono to bylo hrozně zábavné, ale připadalo mi, že pomáhat lidem a dělat práci, která mi připadá smysluplná, je ta lepší cesta, takže proto nakonec medicína. Zároveň, já jsem na lékařskou fakultu nastoupil v roce 89, takže během prvního roku se v Čechách kompletně změnil systém a rázem se objevily možnosti se podívat do zahraničí, kde jsem viděl, zejména ve Spojených státech, formu hlavně postgraduálního vzdělávání, která neměla, a myslím, že dodnes nemá, obdoby. Lákalo mě dostat se někam, kde vás něco naučí. To platí pořád, ať jste v jakémkoliv

Zápis do kroniky s přáním studentům, foto: Matyáš Theuer

oboru, je třeba vybírat příležitosti, kde má člověk možnost růstu, má možnost dosáhnout nových cílů a hlavně se nezmenšovat nebo nespokojovat se jen s tím být lepší než soused vedle, protože ten nemusí být v celkovém měřítku zas až tak dobrý. Je třeba mít velké cíle, velké sny a pak se sem-tam zadaří, že to vyjde. A já vám všem přeji, ať to vyjde!

(zazvonilo, panu doktorovi bylo vysvětleno naše nové cvrlikání)

Co se vám před operací honí hlavou?
Všechny ty náročné operace jsou koncertu různých nástrojů, částí a lidí, takže se mi honí hlavou, jak to všechno zapadne dohromady. Jako správný šachista se snažím přemýšlet dva až tři kroky dopředu aby nedošlo k překvapení, ať už nepříjemnému nebo příjemnému, a zejména k tomu nepříjemnému. Takže je to takový celoplošný stres, kdy si člověk musí udržet přehled. To je jedna z nejtěžších částí, protože řada chirurgů je nesmírně zručných, ale jakmile se dostanou na sál, zapomenou na okolní svět, což je na jednu stranu výborné, ale na druhou stranu, komplexní operace, které mají tolik pohyblivých částí, není možné řídit a zároveň být úplně ponořený v tom, co člověk dělá. Klíčová vlastnost je podle mě mít o všem přehled a udržovat priority. Ať už je to cokoliv, volba povolání nebo třeba vyjednávání, je třeba si ujasnit priority, aby si člověk byl schopen udržet přehled a „nezaboxovat se“ do jednoho malého problému pod mikroskopem nebo na stole.

Je pro vás každá operace speciální, nebo jsou rutinou?
Operování každodenních, běžných věcí samozřejmě rutina je, ale tam je úplně jiná atmosféra, než když se dělají výjimečné operace. Transplantací obličeje bylo pět za čtyři roky, není to každý den, a přestože jsou malinko již rutinnější, pořád bych to za rutinu jako takovou nepovažoval, pořád to je speciální příležitost, speciální atmosféra. Tak k tomu přistupují i všichni ostatní lidé a díky tomu je tým schopen pracovat nad rámec normální spolupráce.

Jak moc prožíváte osudy lidí, kterým novým obličejem dáváte novou naději?
To je poměrně náročná část té práce. Já se snažím odblokovat některé ty znetvořené obličeje od přílišného zabírání se do jejich osudu, co nejvíc můžu, protože si myslím, že to člověka hrozně pohltí do míry, kdy by hrozila ztráta objektivity a náhledu. Já se snažím každého pacienta vidět jako problém, který musím vyřešit, brát to logicky, co je třeba udělat, aby se obličej zrekonstruoval, ať už je to konvenční technikou, nebo transplantací. Myslím, že je potřeba si udržet určitý odstup a postupem času zjistím věci, které jsem před operací nevěděl, a v mnohých případech je to lepší, že se člověk nedozví všechno najednou. Ty osudy jsou navíc velmi tragické, což by člověku moc nepřidalo na klidu, pohodě a koncentraci na práci.

Otázka na závěr – vzkázal byste něco našim studentům?
Doba se hrozně mění, ale tak jako jsme studovali my v letech 1985-89, tak dnes je to sice úplně někde jinde a stejně tak já se snažím vyznat v tom, čím prochází moje děti na základní škole v Americe, ale měl by zůstat ten základní hlad po vědomostech a touha se něco naučit, být v něčem dobrý. A to bych vám všem přál, abyste našli, ten svůj motor, svůj zdroj inspirace, ten obor, pro který budete mít vášeň a budete úspěšní. Že si nebudete klást drobné cíle, ale budete myslet na ty největší, a o to dále dojdete. To bych vám všem na závěr popřál, a děkuji mnohokrát za nádherné přijetí.

Při odchodu se panu Pomahačovi dostalo „standing ovations“ a je až neuvěřitelné, že všech těch 700 lidí dokázalo během rozhovoru vydržet potichu a poslouchat. Je dobré vědět, že stále existují věci, činy a osoby, které vzbuzují úctu a respekt, a MUDr. Bohdan Pomahač mezi takovéto osoby bezpochyby patří.

Bouřlivý potlesk na závěr, foto: Matyáš Theuer