Jistě to znáte. Končí škola, nic moc už se vám dělat nechce a těšíte se, kdy konečně dostanete ten proklatý papír, kvůli kterému jste se poslední dva, maximálně tři měsíce dřeli. Aspoň tak mi připadají poslední týdny školy.  Takže když mi můj kamarád řekl, že hledá parťáka na Rock for People, hudební festival s již devatenáctiletou tradicí, ani chvíli jsem neváhal a začal šetřit na vstupenky. A když jsem si ještě doma procházel line-up, začal jsem tušit, že začátek těchto prázdnin bude pořádná pecka.

 

Den první, 2.7.

V úterý ráno jsme si sbalili pár triček, proviant ve formě masových konzerv a sušenek, stan starší než většina našeho profesorského sboru a k tomu dobrou náladu a optimismus, že do Hradce dojedeme snad ještě dnes.

Je trochu škoda, že na letošní ročník vrhal špatný stín ten minulý, jehož návštěvníci museli čelit přírodním živlům, které si zjevně přijely festival jaksepatří užít. Stages byly nepoužitelné a z areálu se stala blátivá past. Tak jsme aspoň byli informováni, co nejhoršího můžeme letos zažít. Naštěstí počasí bylo jako z letáku na dovolenou v Chorvatsku a v jednu odpoledne jsme se už nechávali „opáskovat“. Minuli jsme VIP kemp, došli do stanového městečka a začali na sluncem prohřáté slámě stavět obydlí. Při pohledu na náš skromný vybledle modrý áčkový stan nám došlo, že pokud bude v noci pršet, dozvíme se o tom jako první. Na druhou stranu se alespoň v bludišti lesklých barevných plachet bude lépe hledat, tím spíše, že je hned vedle cedule „Picha Town“. Každopádně jsme už byli hotovi a se vydali vychutnat si první den festivalu.

U hlavního vstupu nás důkladně prošacovali, jestli nepašujeme jídlo nebo pití. Když jsme ukázali, že pod klobouky nemáme schovaný granát, nebo hůř, tatranku, byli jsme vpuštěni do areálu. Tentokrát se pořadatelé poučili, že počasí se nedá koupit a všechny stage, až na hlavní Rock for People Stage, byly zakryty. Staropramen a YouTube stage byly v obřích žluto-modře pruhovaných stanech. Evropa 2 stage se nacházel v hangáru a sloužil na promítání filmů, DJ workshopy a noční párty s DJs. Poslední v řadě, ale neméně zajímavý, byl Showcase stage se začínajícími zahraničními kapelami, rovněž v hangáru.

Už jsme znali všechny klíčové lokace, tedy kde je která stage, kde jsou TOI TOIky, kde teče voda a kde Ostravar, a byli jsme připraveni užít si kapely. A že jich nebylo málo.

Návštěvníky hned na začátku prvního večera rozhýbali Bloc Party, pestrá britská kapela v čele s charismatickým zpěvákem Kelem Okereke. Připravili tím stage na následující skupinu, nejspíš nejočekávanějšího headlinera dne, Thirty Seconds To Mars. Při vystoupení natáčeli materiál pro svou novou nahrávku, takže o pastvu pro oči nebyla nouze. Akrobati, balónky, česká vlajka a frontmanovy proslovy nám ale přišly po krátké době poněkud okatě pompézní. Vydali jsme se proto nočním festivalem hledat nějakou skupinu, která bude více při zemi. A udělali jsme dobře.

K Showcase stage jsme dorazili právě včas na  čtveřici sympatických mladíků, kteří si říkají Swim Deep. Jejich přirozené pohodové písničky krásně doplňovaly atmosféru úterní noci. Jak se říká, méně je někdy více.

Den druhý, 3. 7.

Na středu jsme se těšili nejvíce. Za druhý den festivalu se totiž měly představit námi nejočekávanější skupiny. Bohužel jsme museli dělat kompromisy, jelikož pořadatelé nepochopitelně uspořádali časový rozpis tak, že se většina interpretů překrývala. Nezbývalo nám, než se nadopovat Red Bullem a doufat, že nám energie vydrží a že na TOI TOIkách nebude řada.

Showcase stage nás včera mile překvapila a dnes tomu nebylo jinak. Koncert zde měli, resp. měl Sweet Sweet Moon, což je název projektu rakouského multiinstrumentalisty a houslisty Matthiase Freye. Matthias při svých koncertech používá techniku zvanou looping – zahraje melodii na hudební nástroj a tu pak přehrává a přidává další. Vytvořil tak někdy i šílené mixtury, kdy s notnou dávkou improvizace hrál na kytaru houslemi nebo s ní udával beat bušením o zem. Po jeho originálním výstupu se zaslouženým potleskem lidí, kteří neodešli, jsme si dali nějaké to festivalové jídlo a připravili se na jisté švarné švédské chlapáky.

Řeč není samozřejmě o nikom jiném než o Royal Republic. Pořádný rock přece na Rock for People nemůže chybět a tihle páni nezklamali. Už po pár skladbách bylo v kotli pěkné horko a o circle pit nebyla nouze. Nadšení fanoušci je pak odměnili bouřlivým potleskem a hrstka šťastlivců si odnesla trsátko nebo ručník. My jsme si odnesli pár modřin a půl litru potu, který většinou nebyl náš, ale hlavně úžasný zážitek a cennou zkušenost jak se nenechat umačkat, která se ještě bude hodit v tanečních u Chlopčíka.

Navečer se schylovalo k dešti a měli jsme obavy, že se náš stan promění v kryté koupaliště. Naštěstí se mraky vzdálily, asi se lekly šílenců z Pipes and Pints, české světově známé punk rockové skupiny, kteří za doprovodu dud řádili na pódiu. Chtěli jsme si vydechnout, zamířili jsme tedy k open air Rock for People Stage. Na chvíli jsme si sedli do trávy a nechali se unést živou hudbou cikánské punk rockové kapely Gogol Bordello. Pět minut po konci jejich výstupu jsme se jen tak tak dotlačili  zpátky na zaplněný Staropramen Stage, kde si to už váleli Papa Roach. Do svého vystoupení dali všechno a i přestože několikrát selhal mikrofon, stan se pod sílou všeobecného běsnění prohýbal.

My jsme se ale museli znovu vypařit, abychom stihli The Parov Stelar Band, kterou jsme si jako milovníci elektronické taneční hudby nemohli nechat ujít. Venku se setmělo a barevná světla dodávala noci příjemný nádech, skvělé pozadí pro pikantní electro-swing. Sympatická zpěvačka Cleo Panther spolu s hudbou pod taktovkou DJe Marcuse Füredera doplněnou saxofonem byla neskutečně vydařená kombinace, která publikum zaručeně rozhýbala.

Noc postoupila a půl hodinu před půlnocí začal zlatý hřeb večera, jedna ze skupin, kvůli kterým jsme zde vůbec byli. Přijeli Billy Talent, staří známí punk rockeři z Kanady.

Těšili jsme se na ně jako puberťačky na první pusu a Talenti nás uspokojili hned svým prvním songem Devil In A Midnight Mess. Okamžitě jsem se ocitl na zlatém místě uprostřed publika kousek od pódia a mohl jsem se naplno odvázat. Kamarád takové štěstí ze začátku neměl, uvízl totiž v neprostupném kruhu slečen, co si zřejmě přišly na koncert jenom udělat fotku do příspěvku na své zdi. Když se však vytvořil první circle pit, rychle se odklidily z cesty a uvolnily místo rozvášněným fanouškům. Billy Talent zahráli své staré dobré songy i hity z posledního alba Dead Silence a diváci byli spokojeni. Zpěvák Benjamin Kowalewicz byl klasicky v dobré náladě a songy proložil pár oplzlými vtipy. „How do you stop your dog from humping your leg? Suck his cock!“ Tihle hoši prostě umí potěšit.

Druhý a nejspíš nejlepší den festivalu byl u konce. Zcela zničení jsme se poskládali do stanu a usnuli jako zabití, i přes patetické noční DJs, kteří neměli ani ponětí, že jejich mixy by měly lidi roztančit a ne rozbrečet.

Den třetí, 4. 7.

Třetí festivalový den byl tady a s ním slunečné počasí perfektní pro dopolední relax. Po špatné zkušenosti s masovými konzervami značky Meining jsme si ohřáli guláš, udupali doutnající slámu a pořádně si odpočinuli. Program byl, na rozdíl od včerejška, poněkud volnější, hlavním lákadlem byl speciální host festivalu Karel Gott. Všechny nejšťavnatější koncerty začínaly samozřejmě večer, toulali jsme se tedy areálem a hledali zábavu.

Záhy jsme si vytipovali francouzskou skupinu z fiktivní balkánské Bukrávie, Flying Orkestar. Už při jejich napochodování na pódium za zvuků bukraviánské hymny jsme věděli, že tohle bude trochu jiná kapela. Jejich živé a žoviální songy nás hned chytly za srdce. Členové kapely předváděli vskutku bláznivou a neotřelou podívanou, třeba Will Schmitt se svým hitem Prince of Bukravia učaroval všem slečnám v publiku. Muže pak potěšil, když při La Botte du Schmitt exnul půllitr piva.

Prach po vidláckém poskakování se usadil a večer přinesl další zvučná jména a další nutnost dělat kompromisy. Rozhodli jsme se šetřit síly na půlnoční show a velmi očekávané Foals a Queens of the Stone Age jsme sledovali z povzdálí.

Přirozeně jsme si nenechali ujít hvězdu festivalu, legendu Karla Gotta. Náš mnohonásobný český slavík přilákal bezkonkurenčně nejvíce lidí najednou, od dětí v kočárku po devětadevadesátilétého pána s jeho o patnáct let mladší paní. A tak silný zážitek snad nikdo z účastníků nečekal. Šlo vidět, že božský Kája si show upřímně užíval, vypadal až dojatě a děkoval, že odezva publika byla tak ohromná. Dokázal pobavit napříč generacemi a show jsme si všichni pořádně vychutnali. Opravdu musím říct, že takové nasazení mě překvapilo. Pan Gott nám ukázal, že zdaleka nepatří do starého železa a jeho hlas ještě pořád svléká podprsenky, o čemž  nás jistá slečna neomylně přesvědčila. Zkrátka a dobře párty jak má být.

Nastala půlnoc a následovala skupina Modestep, čtyřka z Londýna hrající dubstep a elektronický rock. Jako dalšího interpreta jednoho z našich oblíbených hudebních žánrů, a to ve světovém měřítku, jsme se dohodli užít si jejich show naplno a dobrou půlhodinu před začátkem jsme stáli s pár dalšími fanoušky přímo pod pódiem. Zatím, co se připravovala technika, frontman skupiny Josh Friend alias Josh Modestep srkal limonádu a fotil si publikum. Jeho bratr Tony Modestep, DJ a kytarista kapely, byl nejspíše zavřený ve velkém boxu s nálepkou „No Tip“, zřejmě aby ještě před koncertem neupustil basu. Čas na přípravu vypršel, členové kapely se sešli na pódiu a bez dlouhých řečí odstartovali show skladbu Sunlight. A rozjeli to v pravém slova smyslu. Kromě svých vlastních nadupaných pecek předvedli i covery klubových songů jako Bonfire od Knife party či Satisfaction od Bennyho Benassiho. Výběr to byl skvostný.

 

Po každém dropu vypukla pařba o sto šest, kdy jsme při skákání a smýkání sebou namačkaní tělo na tělo ze sebe vyždímali každou kapku energie. Sama skupina byla šťastná a neskutečně nadšená a vystoupení na Rock for People označili jako nejlepší, na kterém za dlouhou dobu byli. A rád se přiznám, že pro mě a mnoho dalších to bylo vystoupení, na které do smrti nezapomenu.

Den čtvrtý, 5. 7.

Poslední den festivalu byl vyhrazen pro české a slovenské kapely. My jsme se však rozhodli nechat si je ujít a vyrazit na cestu domů. Jednak protože nás, upřímně, čtvrteční line-up nijak moc nelákal, ale hlavně proto, že to s našimi financemi vypadalo poněkud bledě. Sbalili jsme tedy stan, vysvětlili dvěma chlápkům, že žádnou trávu nemáme, nahodili jsme batohy záhadným způsobem těžší než před čtyřmi dny a vydali se směrem na festivalový autobus a ne tak moc festivalovým vlakem do zanedlouho festivalové Ostravy.

 

Co dodat závěrem? Počasí bylo objednané, o dobrou zábavu se postaraly skvělé kapely a jediné, co nás nepotkalo, byla nuda. Pokud chcete zažít skvělý start prázdnin, objevit nové kapely či se pořádně odreagovat, Rock for People je pro to ideální událost.