Nahoru a dolů ve stínu Pradědu

Bývá dobrým zvykem našeho ústavu vyslat nově přibyvší žáky prvních ročníků na lyžařský kurs. Zpravidla se ho krom studentů účastní také několik tělocvikářů, třídní profesoři a z nějakého důvodu i chemický matematik Krchňák, který tak činí přibližně poslední čtvrt století. Jak jste si možná povšimli, nespadám momentálně ani do jedné kategorie a můj vztah k praktikování tělesných cvičení by se dal navíc přirovnat ke vztahu vydry k jódlování (ještě to nezkoušela, ale možná je v tom opravdu dobrá). Ale když třídní 1.D náhle postihne jakýsi moribundus, všichni alespoň vzdáleně relevantní učitelé jsou nedostupní, většina ostatních si z nejrůznějších důvodů nemůže dovolit na celý týden náhle opustit Ostravu a paní vrátné se nechce, obrátí se zoufalý ředitel i tam, kde by za standardních okolností hledal pouze duševně chorý. Nu, a proto tu tak sedím v pokoji penzionu Praděd a zabývám se psaním článku, neboť jinak jsem tu platný asi jako plavky v době ledové.

Tak tedy – 24. února 2025 vyrazila výprava složená ze studentů 1.C a 1.D, profesorek Hudecové, Melichárkové a Olivkové, profesorů Dybala, Krchňáka a mé maličkosti směrem na Karlov pod Pradědem, kterým nabízel kopec, sníh, lanovku i teplou stravu. Na místě se všichni rozdělili do 4 výkonnostních družstev, zamávali na sluníčko (které první večer zašlo a pak už ho až do posledního dne pobytu nikdo nespatřil), hodili si věci na pokoj, vrazili klíčníkovi klíče a vyrazili na svah. Jak vám jenom ze své pozice gaučového povaleče přiblížit ten adrenalinový zážitek, pocit svobody a dobrodružství, který zažívá každý člověk, který kdy zůstal v penzionu sám? Nu, když zrovna nevymýšlíte večerní program, neplníte úlohu klíčníka nebo nepíšete článek, lidé vás nepříjemně často budí. Například ve chvíli, kdy se vrátí ze svahu a chtějí, abyste jim poskytli předtím pečlivě vybrané klíče od pokojů. Mimochodem, po tomto zcela ojedinělém incidentu jsem byl již druhý den výpravy uznán jako jedinec, který je pro funkci klíčníka asi stejně vhodný jako epileptik na obsluhu stroboskopu a mou úlohu příkladným způsobem převzal příhodně zraněný student Matěj

A co ti, kterým se bylo prohánět po zasněžených svazích? No…jezdili nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru a zase dolů… Uznejte, že z takového materiálu by relevantní článek neuplácal ani takový mistr nudy jako Anton Pavlovič Čechov. Nezbývá mi tedy, než se zaměřit na nezměrně variabilní večerní program, na kterém se teprve ukáže to pravé pedagogické mistrovství.

První večer jsme studentům pustili film. Pozorováním profesorek Hudecové, Melichárkové a Olivkové při zapojování techniky se rozvíjely jejich digitální kompetence a rostla mediální gramotnost, sledováním mého zakopnutí o šňůru projektoru a následného pádu přístroje se zase dozvěděli něco o neúprosných zákonech fyziky. Nu, a protože byl snímek o desateru správného lyžaře, nejspíš se něco dozvěděli i v tomto ohledu.

Na tomto místě ještě musím udělat drobnou vsuvku – paní kuchařky si totiž po večeři trpně stěžovaly na skutečnost, že jejich přesně napočítané talíře tak úplně nekorespondovaly s počtem večeřících žáků. Protože se tento incident další dny již neopakoval, nelze zcela zamítnout myšlenku, že strávily noc (či alespoň večer) ve společnosti kolegy Krchňáka, který svým matematickým rychlokurzem pro zaměstnance pohostinství opět dokázal, že se dosud nestal pedagogickou osobností kraje jen pouhou náhodou či přímo zvůlí vrchnostenských úředníků.

Druhý večer se nesl ve znamení deskových her. Studenti se poměřovali v Unu, Bangu, Scrabblu, Dobblu či Krycích jménech. Zapisovat takovou hodinu do třídní knihy, nebudou nám stačit kolonky na zápis průřezových témat a rozvíjených kompetencí.

Přichází druhá vsuvka – ve hře Krycí jména se pravidelně střetávali také přítomní pedagogové (s občasně hostujícím lékařem výpravy a jeho synem Štěpánem) a vedli spolu úpornou bitvu pohlaví. Ta nakonec skončila drtivou remízou (přestože kdybychom vzali v úvahu nikoliv celkové skóre vyhraných/prohraných střetnutí, ale přidrželi se toho, jak si jednotlivé týmy stály na konci konkrétních herních dní, musíme konstatovat, že vyhrály ženy).

Zatímco třetí den se frekventanti lyžařského kurzu vydali zpět na kopec, já byl zbaven funkce klíčníka a na pokoji četl Čtyřlístky. Nutno říci, že když jsem tak v 15 letech přemítal o tom, jak bude vypadat můj život kolem čtyřicítky, běžely mi myslí poněkud jiné obrazy, ale nelítostné zřetězení života postaví člověka do nejrůznějších situací. Ovšem rozhodně si nestěžuji a tímto oznamuji vedení školy, že bych si na podobnou akci ještě někdy v budoucnu klidně zajel (chybí mi totiž přečíst všechna čísla od roku 1986 dál).

Večer nás čekala přednáška dlouholetého zdravotníka wigymských lyžáků MUDr. Petra Jašša. Ten neváhal a položil svého syna coby Izáka na pomyslný oltář vědy, kde na něm demonstroval správný způsob otevírání čelistí osoby bezvědomé, techniku kontroly zapadlého jazyka atd. Dozvěděli jsme se také, proč se mohou ztepilí čtyřicátníci při návštěvě posilovny zhroutit stejně snadno jako plány na třídenní speciální operaci a mnoho dalšího. Nikdo z nás se již myslím nebude dívat na energy drinky stejnýma očima.

Třetí vsuvka. Nedá mi, abych na tomto místě nezmínil skutečnost, že si s sebou naše výprava přivezla také jednu medicínskou anomálii, která by jistě způsobila hromadné padání čelistí i těch nejvýznamnějších lékařských kapacit. Profesorka Olivková je totiž lidskou obdobou černé díry a potraviny všeho druhu do ní padají rychleji než eurodotace do kapes oligarchů. Její obědové porce by stačily k tomu, aby čtyři dospělí muži propadli peklu za hřích obžerství a svačinka ve 3 ráno pro ni představuje každodenní povinnost, neboť se po dvojité večeři v noci pravidelně budí hlady. Pokud ji někdy omrzí učitelské povolání, jistě by mohla vystupovat v cirkuse jako žena, která dokáže vdechnout půlku kachny a stále si uchovat velikost XS.

Poslední večer jsme dali studentům večerní volno, protože jak jistě uznáte, takovou porci interaktivní, poučné, a přitom intelektuálně stimulující zábavy by nějakou chvíli musel vstřebávat i pravidelný divák TV Šlágr.

V rámci poslední vsuvky bych rád zformuloval obecně platný zákon, který platí pro všechny lyžařské zájezdy našeho ústavu. Jedná se o tzv. Dybalův teorém. Tak tedy: „Množství času, které tráví profesor Dybal větráním pokoje, je k venkovní teplotě ve vztahu nepřímé úměry.“ V průběhu kurzu jsem si totiž povšiml, že kdyby to bylo jen trošku možné, otevřel by tento pedagog i státní hranice, jednání o návratu majetku sudetským Němcům a Pandořinu skříňku. Jakmile teplota na ubikaci stoupne nad 17 °C, stává se neklidným, vypráví poutavé historky z prostředí sibiřské tajgy a nenápadně se sune k francouzskému oknu.

Nu, a to je všechno. Poslední den se ještě studenti párkrát sklouzli, nacpali své batožiny do útrob autobusu, pár desítek minut hledali (či spíše hledaly klíče) a mohlo se jet domů. Abych to shrnul – bylo to hezké a třeba zase někdy příště. Pravděpodobně však s někým jiným.

Petr nezdařil