Dne 17. listopadu 1989 došlo v Praze k demonstraci, která vedla k pádu komunistického režimu v Československu. Na začátku to byla legální manifestace pořádaná na Albertově v Novém Městě pražském k připomenutí 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty, ke kterému došlo v roce 1939. V 16 hodin bylo na místě podle odhadů Státní bezpečnosti asi 15 000 lidí. V 16:40 byla vzpomínková akce ukončena a pořadatelé vyzvali shromážděný zástup lidí k pochodu na jih, ke hrobu Karla Hynka Máchy na Vyšehradě. Tam došlo asi 10 000 lidí a demonstrace byla v 18:15 ukončena. Asi třetina demonstrantů (okolo 5 000) se rozhodla směřovat do centra, k Václavskému náměstí. Nejprve se SNB pokusila demonstraci ukončit na Karlově náměstí, ale policistům se nepodařilo dav zastavit. Tehdy byly na Václavské náměstí povolány policejní síly, které se snažily demonstraci ukončit násilím. Pohotovostní pluk SNB, což byl pluk založený v roce 1969 jako jednotka schopná zasahovat proti nebezpečným osobám nebo velkému davu, obklíčil demonstranty a ti byli i přes nenásilnou podobu demonstrace brutálně zbiti. Proč nebyla v této situaci povolána i Československá lidová armáda?

Počáteční manifestace byla povolena Ministerstvem vnitra pod vedením ministra Františka Kincla. Ten byl dříve členem SNB. Právě Sbor národní bezpečnosti (veřejná bezpečnost a státní bezpečnost) spadal pod ministerstvo vnitra. Československá lidová armáda byla řízena ministerstvem národní obrany. Ministrem národní obrany byl v té době Armádní generál Milan Václavík.

Ministerstvem vnitra byla 17. listopadu vyhlášena pouze mimořádná bezpečnostní akce, což znamenalo, že Ministerstvo národní obrany ani nebylo oficiálně informováno. 20. listopadu 1989 bylo vyhlášeno mimořádné bezpečnostní opatření 3. stupně. Rada obrany státu, která by musela schválit jakékoliv akce podniknuté armádou, se vůbec nesešla, takže zvýšení stupně mimořádného bezpečnostního opatření nebo použití armády nebylo možné. Přesto byly podniknuty přípravy pro akci “Zásah”, která měla revoluci zastavit. Například 9. motostřelecký pluk již připravil 20 transportérů pro přepravu vojáků. V Rakovníku bylo připraveno 94 tanků, 10 transportérů a několik nákladních vozů 2. tankového pluku. Ministr národní obrany byl však toho názoru, že využití armády nebude nutné. Později, 24. 11., došlo k izolaci vojenských útvarů (zrušení kontaktu s okolním světem) a také byly připravovány plány pro zatčení studentských představitelů, které však byly zamítnuty. 11. prosince byla všechna bezpečnostní opatření zrušena.

Zbývá ještě jedna otázka. Co kdyby skutečně armáda zasáhla?

V listopadu 1989 již skončila většina komunistických režimů v zemích Varšavské smlouvy. V Polsku se v červnu uskutečnily volby, ve kterých nezávislé odborové hnutí Solidarita získalo 94% hlasů. Už v září byl zvolen kromě komunistického generála Wojciecha Jaruzelského (prezident) představitel Solidarity Tadeusz Mazowiecki, jenž se stal premiérem.

V Maďarsku byla 18. září podepsána dohoda, která uzákonila vytvoření sociálnědemokratické strany, ta vznikla 7. října. 23. října byla změněna ústava a vyhlášena Třetí (demokratická) republika.

Dne 9. listopadu byla ve východním Německu odvysílána zpráva, podle které měly být otevřeny hraniční přechody do západního Berlína. Ještě toho večera se u hraničních přechodů shromáždily desetitisíce lidí a hraniční stráž pod nátlakem ve 23 hodin otevřela cestu pro dav. Tím začalo sjednocování Německa. To znamená, že ze čtyř sousedních komunistických zemí (Polsko, Maďarsko, NDR a SSSR) tři nastolily demokracii. Zbyl pouze Sovětský Svaz, který však již neměl ambice na udržení východní Evropy.

S pádem zbytku východního bloku neměla KSČ šanci udržet se dlouhodobě u moci. Revoluce v tom případě musela dříve nebo později přijít. Hlavním důvodem proč 17. listopad eskaloval celonárodní odpor, byl způsob, jakým KSČ potlačila demonstrace 17. listopadu. Kdyby se zúčastnila i armáda, lidem by to vadilo ještě více. Také by se mohlo stát to co v Rumunsku: vládce Rumunska Nicolae Ceaușescu se rozhodl poslat proti demonstrantům tanky a ty se přidaly k demonstrantům. Když se Ceausescu pokusil utéct, byl zajat a popraven. Kdyby armáda zasáhla, pád komunismu by stejně proběhl, ale za cenu mnoha ztrát na životech…

Pravdu má předlistopadový disident Petr Pithart, který přirovnal komunistický režim v Československu ke „ztrouchnivělé stodole, do níž stačilo opřít se ramenem“.