V okamžiku, kdy profesorka otevřela dveře do laboratoře chemie, omámila nás vůně nejen laboratorní, ale dolehl k nám i odér nějakého koření. Chemikářka nám sdělila, že dneska to je poslední “voňavá” hodina laboratoří.

Pak jsme si vyslechli instrukce týkající se dnešní chemické dvojhodinovky a rozběhli se pro pomůcky potřebné k sestavení destilační aparatury. Destilace, jak každý ví, je oddělování dvou kapalin s odlišnou teplotou varu. Naším úkolem bylo oddělit silice, součást koření dodávající mu aroma, od dihydogen oxidu, tedy vody. “Vyfasovali” jsme si vše potřebné – tedy dva stojany, držáky k uchycení chladiče a frakční baňky, chladič, destilační baňku a kádinku, do které jsme měli jímat výsledný destilát.

Vše jsme sestavili jsme vše podle nákresu na tabuli a vzorově setavené aparatury na parapetu a pak už chybělo jen napojit hadičky pro přítok a odtok vody a zprovoznit tak chladič. S tím problém nebyl –  spodním vstupem  voda do chladiče voda přitéká, tím vrchním pak odtéká. Hřebíček jsme rozmnělnili a vsypali do baňky. Poté jsme přidali trochu vody, asi do poloviny baňky a zašpuntovali.

Po kontrole cirkulace vody byl čas pro zapálení kahanu. Sirka škrtla, ale v půli se zlomila. Její sestra už však naštěstí chytla, a tak se po puštění plynu nad kahanem objevil plamen. Pootočili jsme spodní částí kahanu a umístili jej pod baňku. Když se  hřebíček začal ve vodě louhovat, zpozorněli jsme. Bylo to neklamné znamení vzrůstající teploty v aparatuře. Vzápětí začala směs začala vřít a bublinky si začaly hledat cestu k hladině. Osádka za destilační aparaturou začala pociťovat vzrušení. Teorie hlásá, že dosažením bodu varu se teplota roztoku již dále nezvyšuje. Praxe nás měla přesvědčit, že v reálu může být všechno jinak. Teplota směsi proti všem předpokladům dále stoupala. Nikdo v tu chvíli  nedokázal vysvětlit, proč. Naší zvědavost vzápětí vystřídal strach. Vydrží to aparatura? Nevymkne se pokus jakékoli kontrole? V našem destilačním týmu zavládla panika. V mžiku jsme pochopili, jak bylo asi posádce 4. bloku černobylského reaktoru, který se 26. dubna 1986 vymkl jakékoliv kontrole. Bublinky zatím  vyplnily celou baňku a voda i s hřebíčkem vytryskla vedlejším výstupem. Bleskurychle se přehnala se přes chladič a stekla do kádinky pod ním.  Evakuaci laboratoře zabránila jen bleskurychlá reakce jednoho z nás – reakce jednoduchá, ale jediná možná. Páčku plynového kahanu jsme pootočili do pozice “off” a předešli možné destrukci laboratoře a celé školní budovy. Co se vlastně stalo? Proč že k žádné destilaci nedošlo? Záhadu jsme se pokusili vysvětlit. Bylo to prosté – voda se totiž nasytila a při teplotě 100 °C přešla do plynného skupenství v celém objemu..

Nakonec silice chladičem přece jen protekly a záhy se ukázaly v baňce pod ním. Obsluha aparatury se nad finálním destilátem rozdělila do dvou táborů.  Pro jedny aroma silic představovalo líbeznou vůni, pro druhé nevábný zápach. Zkrátka, učebna “smraďochů” vždycky překvapí nějakým tajemstvím.