Nikdy jsem psy neměla ráda. „K čemu je takový pes asi dobrý?“ říkala jsem si. „Co z toho ti lidi mají?“ Pes vám nedává mléko jako kráva, nebo kdyby snášel vejce jako slepice. Nebo že by vám mohl doma uklidit? Jenže nic, to vy se musíte starat o něj!
Ani si neumíte představit, jaké bylo mé rozhořčení, když jsem zjistila, co jsem dostala za vysvědčení. Byl to pes! Třicátého června odpoledne seděl v mém pokoji a zkoušel na mě ten jejich mazaný pohled. „To budou ty nejhorší prázdniny v mém životě!“ prohlásila jsem a snažila se zbytek rodiny přemluvit, aby ho vrátili. Jenže to nešlo. Psa si všichni hned tak oblíbili, že mi nabídli: „Pomůžeme ti se o něj starat, jestli chceš.“ Tak se jsem jejich ochoty využila a úplně jim přenechala venčení. Po pár dnech je ale nadšení přešlo, a venčit jsem musela jít já.
Hned ráno mě přišli sourozenci vzbudit. Škodolibě mi radili: „Běž Hafíka vyvenčit raději hned a běž s ním až do lesa, tam se může pořádně proběhnout.“ Tak jsem šla. Věřte mi, psi nosí smůlu. Jen co jsme vešli do lesa, tak jsme se ztratili. Už jsme po lese bloudili asi šestý den a mi tak kručelo v břiše, že bych jedla i hřebíky. A pak jsem v dálce před sebou uviděla perníkovou chaloupku, zamotala se mi hlava a upadla jsem do bezvědomí. Probudila jsem se vedle krmelce. Už byla tma. Hafík mi olizoval tvář a říkal: „Upeč mě, už jsem rozdělal oheň.“

****

Když jsem po dlouhé době povečeřela, šla jsem spát.
Druhý den ráno jsem kousek za krmelcem našla cestu do vesnice. Teď už vím, proč se říká, že pes je nejlepší přítel člověka. Na tyto prázdniny nikdy nezapomenu.