Hollarova rytina k Ezopovým bajkám

Pozn: Redakce Glossaria zveřejňuje texty, které vznikly v rámci distanční výuky. Žáci kvinty si vyzkoušeli žánr, za jehož zakladatele je někdy považován otrok Ezop. Jak praví Jiří Suchý: “Bajka je literární útvar, v němž zvířata jednají jako lidé, aby lidé nejednali jako zvířata.” Autorkou následujícího textu je Štěpánka Ježíková.

Jednoho krásného letního rána vyšel křeček Otakar ze svého domečku. Viděl, že na poli už je krásné zralé obilí, a těšil se na to, až si na něm pochutná. Po snídani tedy vyšel směrem k poli s velkým košíkem, aby si obilí nasbíral do zásoby na zimu. Když došel k poli, uviděl, že mnoho dalších zvířátek se také vypravilo pro jídlo. Například jeho kamarádka myšku Lenka. A tak Otakar sbíral a sbíral, protože nemohl nechat ostatní, aby si všechno vzali pro sebe. Když měl plný košíček, vydal se domů. Toto opakoval každý den, až už na poli nic nezbylo.

Když přišla zima, Otakar neměl nouzi. Komůrku měl úplně plnou. Jenže ne všichni měli takové štěstí. Myška Lenka jednou přišla za Otakarem a povídá: “Oto, nemohl bys mi dát trochu toho svého obilí? Mně část zplesnivěla a nevím, co mám dělat.”

“Sám mám málo,” odpověděl a zabouchl jí dveře přímo před nosem. A přitom měl v domečku pořád dost, i když on sám byl nacpaný k prasknutí.

Jednou večer, když už ležel v posteli, pocítil strašné horko. Co se to děje? Jeho domeček začal hořet. Otakar začal panikařit a snažil se dostat ven. Jenže se zamotal do peřiny. Když už se mu podařilo se vymotat, uklouzl na zrnech obilí. A přes svůj velký pupek se nemohl zvednout. Naštěstí šla myška Lenka právě kolem a tak Otakarovi pomohla. Vzala ho k sobě domů, dala mu najíst a ustlala mu v obýváku. A tak si křeček uvědomil, jak zlý a hamižný byl, a proto se rozhodl, že bude druhým pomáhat a dělit se s nimi.