Dlaněmi si schovává svou tvář. Ruce začínají zahalovat obličej v místě, kde jsou zřetelně viditelné čelistní kosti. Plaše zavírá oči před příchodem slunečního paprsku. Nejraději by na všechno zapomněla.  Ale nedokáže to. Kanoucí slzy po její bledé až porcelánové pleti se stále derou dál a dál. Razí si cestu nezajímajíc se o svět okolo. Slunce svítí stále silněji.

(Chtěla jen žít.)

Vzduchem se line neustálé napětí spojené se strachem. Blíží se čas! Týdny strávené nad promýšlením plánu, aby byl co nejpřesnější, aby vyšel. Jakákoli chyba – byť nepatrná, může vše pokazit. Neexistuje nexus mezi svobodou a tímto světem. Jediná věc je absolutní. Blíží se čas. Pro částečný pocit uklidnění se pohybuje v rytmu hudby, která vycházela z babiččina gramofonu, když ještě byla malá.

(Žít tak v jiné době.)

Melancholické tóny znějí myslí jako neuvěřitelně paradoxní balzám na pošramocenou duši. Díky této písni si uvědomila, že takhle nechce dál. A právě prostřednictvím ní se loučí se světem utrpení.  Poslední pokus o úsměv na tváři sešlé smutkem a samotou. Povedlo se. Alespoň na okamžik.

(Smích léčí.)

Abonenti. Ač nechtěně, dostali se na místo, kde každý čeká na „svou zásilku“. Bez ohledu na vlastní názor, bez ohledu na lidská práva, bez ohledu na morálku. Čekají na smrt. O co hůř. Oni to vědí.

(Deprese je zpět.)

Lasciate ogni speranza. (Zanechte veškeré naděje.)

Ztrácí se v myšlenkách, které jen obsahují slovo volnost (byť na míle daleko). Fantazíruje na hraně reálnosti. Padá. Cesta, která vede k čemukoli humánnímu, mizí neodvratitelně v dáli.

Odtud není úniku.