Ohromující hluk okolí stále neutichá. Ručička obrovských závěsných hodin konstantně opisuje předepsanou dráhu. Svět žije, ale uvnitř jedné dívky cosi umírá. Díky události, která nedokáže neovlivnit její budoucí život. Zničila ji. Rozedrala kousek po kousku již značně pošramocenou naivní duši. Zhatila veškeré sny. Svou nečekanou a ráznou přítomností jí dala najevo nesouhlas s mizivým pocitem štěstí, který ani tak netrval dlouho.

Pokaždé ji napadají miliony otázek, ale většinou ani jedna konstruktivní odpověď. Nyní skryla již zmíněné všetečné otázky do jediné. A tak se táže: Proč? … Bezvýsledně.

Hanba, zoufalství, zklamání, nepochopení, touha po klidu a štěstí. Děsí ji, že člověk je nucen zažít všechny tyto stavy během několika sekund, přestože se jim všemožně brání.

…Hluk slábne…

Dívka opouští bariérami obklopený prostor. Doma se nemusí ničeho bát. Ba naopak. Konferenční stolek v obývacím pokoji zosobňuje uvolnění. Běžně bývá skleněná tabule položená na konstrukci stolu. Ale dnes- je sklo rozbito. Kdosi se nadšeně pokoušel žehlit na skleněné podložce. Chybami se člověk učí. (Ne však vždy.)

Střep velký jako celá její ruka krouží po hřbetě od zápěstí až po loket. Bílé stopy po pohybu ostré zbraně jsou znát, zatím nic víc. Odkládá střep. Chvilkové racionální uvažování ji vrátilo zpět do nelítostné reality. Pokouší se přemýšlet. Nepomáhá to. I cizinec v neznámé zemi by si věděl více rady. Bloudí. Sem a tam. Tam a sem. Opět se chopí střepu. Tentokrát již na zcela jiném místě.

Nepředstavitelně ostrá hrana (srovnatelná s pocitem, který zažíváte, když vás někdo seznámí s krutou pravdou) bodá do kůže. Kdyby jen o trochu více přitlačila, už nikdy více by nepociťovala ony otřesné směsice pocitů.

Třese se. I ona, která není zvyklá dávat své pocity najevo, evidentně strádá. Potřebuje obejmout, ale kolem nikdo není.

A melancholické zvuky písní z puštěného gramofonu jen upevňují pocit nicoty.